Čtyřiatřicetiletý jablonecký rodák Jakub Macek absolvoval Gymnázium Dr. Antona Randy a Fakultu mezinárodních vztahů VŠE v Praze, kde vystudoval obory Podnikání a právo, Mezinárodní obchod a Rozvoj obcí, měst a regionů. V minulosti pracoval v oblasti logistiky a nyní je kontrolorem na Státním fondu dopravní infrastruktury. Mezi jeho záliby patří letní a zimní aktivity v horách, lezení po skalách, běh na lyžích či cyklistika. Od roku 2014 je zastupitelem města za Změnu pro Jablonec a poté Společně pro Jablonec.

Proč jste vstoupil do komunální politiky?

To je jednoduché – štvalo mě, že v Jablonci máme takřka 50 heren a kasin, a říkal jsem si, že to tak nemůžu nechat. Dobře jsem věděl, co ta „posedlost“ obnáší, protože jsem byl v kontaktu s rodinou, jejíž člen hazardu propadl. Četl jsem také autobiografickou knihu Já, hráč – Zpověď opravdového gamblera od Martina Svobody, kterého hazard připravil o osm milionů korun. Později jsem se s ním seznámil osobně, jelikož pomáhá odstranit hazard z měst po celém Česku. Hazard byl hlavní impulz, proč jsem vstoupil do politiky, i když nezastírám, že mě vždy zajímala. Logicky jsem se do ní zapojil v mém rodném městě.

Čemu se v komunální politice věnujete?

Kromě zmíněného hazardu, který díky úspěšnému referendu z města už téměř vymizel a do konce roku 2021 v Jablonci skončí úplně, mě jako ekonoma samozřejmě zajímá hospodaření města. Vedle toho se věnuji veřejné dopravě a dopravní infrastruktuře, např. mi velmi záleží na zachování provozu tramvaje do Liberce a na prodloužení trati do centra na terminál. Speciálním tématem je pro mě jablonecká nemocnice. Představitelé kraje a města potvrdili, že jednají o převodu nemocnice z příspěvkové organizace na akciovou společnost a o prodeji až třetiny akcií kraji. Potvrdilo to i programové prohlášení nové krajské koalice. Přitom není jediný vážný důvod ke změně. Nezlepšilo by to stav nemocnice, platy zaměstnanců ani kvalitu péče o pacienty, ba naopak. Nemocnice prosperuje a město ji řídí dobře. Je to naše rodinné stříbro, kterého bychom se neměli rozhodně zbavovat.

V 28 letech jste se stal historicky druhým nejmladším jabloneckým zastupitelem. Co vám v Jablonci chybí?

Jsem o dost mladší než dosavadní politici ve vedení města a myslím, že lépe vnímám potřeby mladších generací. Sice je fajn, že máme přehradu a plno možností pro trávení volného času tradičními sporty, jenže jsme usnuli na vavřínech a v mnohém nám ujel vlak. Úplně zde chybí bikepark, skatepark, pumptrack, parkourové hřiště či síť workoutových hřišť (venkovní soustava hrazd, bradel, žebřin a dalších prvků pro cvičení s vlastní vahou). Jablonec má skvělý potenciál i pro singltrek, který by využívali místní i turisté. Dále mi zde chybí víc míst, jako je třeba LaKavárna, ale chápu, že takový podnik není lehké vytvořit a dlouhodobě udržet. O to víc si vážím lidí, kteří provozují podobné provozovny, i když to třeba není skvělý byznys.

Máte mnoho sportovních koníčků včetně horolezectví. Jak jste se k němu dostal?

Ke sportu jsem byl vedený od malička. Jako typický Jablonečan jsem prošel oddíly běžeckého lyžování a atletiky až jsem se stal členem horolezeckého oddílu LIAZ. K lezení mě před 19 lety přivedl vnuk lezecké legendy Oldy Kopala. Poprvé jsme spolu lezli na Dopadu za jabloneckou přehradou. Následovaly další skály a postupně jsem se dostal až do vysokých hor.

Jaké vrcholy se vám podařilo zdolat?

Nejvíce si cením loňského výstupu na nejvyšší aktivní sopku světa a druhou nejvyšší horu mimo Asii Nevado Ojos del Salado vysokou 6 893 metrů, která leží na hranici Chile a Argentiny. Je to můj nejsilnější zážitek z hor, protože na vrcholu jsem byl úplně sám a nejbližší lidé byli výškový kilometr a den chůze pode mnou. Uronil jsem tam i nějaké slzy štěstí. Dále jsem navštívil Himaláje a Patagonii, kde jsem prošel jedny z nejkrásnějších treků světa – pod Mount Everest a kolem Torres del Paine. Postupně zdolávám i alpské čtyřtisícovky, kterých mám 19 z 82. První byl Mont Blanc a letos jsem přidal druhou a třetí nejvyšší – Dufourspitzi a Nordend. Jelikož se pravidelně účastním Jizerské 50, která je Memoriálem Expedice Peru 1970, rád bych vylezl na Huascarán a pak i na Aconcaguu.

Při jednom z výstupů na skálu jste utrpěl těžké zranění. Co se přihodilo?

Před rokem a čtvrt se se mnou v lezecké oblasti Roviště utrhl půltunový skalní blok. Kamarádka mě při pádu bohužel neudržela a ze 14 metrů jsem spadl až na zem. Měl jsem pneumotorax, zlomenou pánev a osm žeber a další zranění. Vrtulník mě přepravil do Motola, kde jsem strávil měsíc. Pád ani první tři dny si vůbec nepamatuji. Od té doby slavím narozeniny dvakrát ročně. Naštěstí jsem měl helmu, která mi nejspíš zachránila zdraví. Myslím, že při léčení se projevila moje schopnost překonávat překážky. Už po půl roce jsem jel Jizerskou 50.

Co vám horolezectví přináší?

Samozřejmě nějaký adrenalin, ale hlavně tak trávím čas v přírodě a poznávám nová místa a země. Zároveň rád překonávám sám sebe. Pomáhá mi to vybočit z životního stereotypu a souvisí to i s mojí cílevědomostí. Z dosažení každého cíle mám dobrý pocit a chuť zkusit něco dalšího.

Běháte také na lyžích. Kterých závodů jste se zúčastnil?

Jsem jen lyžař hobík. Kromě sedmi ročníků Jizerské 50, několika Krkonošských 70 a dvou Boboloppetů jsem v roce 2018 absolvoval Vasaloppet, legendární švédský dálkový běh na 90 km. Bylo to nezapomenutelné. Ve stejný rok jsem běžel i pražský maraton. Je fajn jako sportovec aspoň jednou za život zažít atmosféru těchto akcí.

Jaké máte další koníčky kromě sportu?

Užívám si čas s rodinou a svými sedmi synovci a neteřemi. Rád trávím také pohodové večery s přáteli povídáním nebo hraním deskových her. Nejradši mám Carcassonne a občas potrénuji paměť u Otázek a odpovědí.

Jaký je Jakub Macek?

Jsem trochu buldočí povaha a rád věci dotahuji do konce. Také jsem dost zásadový a věřím, že má smysl pokoušet se měnit věci k lepšímu. Mnohokrát se mi potvrdilo, že když jsem něčemu věřil a šel za tím, výsledek se dostavil. Zároveň jsem komunikativní a zajímají mě názory druhých, takže rád diskutuji s lidmi o tom, co je trápí. Člověk se tím hodně učí a inspiruje.

Jiří Endler