Při své tvorbě vychází z více než dvacetileté tradice v oboru. Jejím specifikem jsou zejména velkoformátové plastiky z keramiky a betonu do veřejného prostoru. Její ateliér má za sebou řadu realizací v parcích, zahradách i veřejných městských prostranstvích, které byly iniciovány magistráty a městskými částmi.

Kde se u vás vzaly sklony k umění?

Řekla bych, že jsem se s nimi narodila, stejně jako můj bratr Michal Macků, jenž je uznávaný fotograf, který v posledních letech pracuje i se sklem. Odmala jsme kreslila, chodila do ZUŠ, účastnila se dětských soutěží. Vystudovala jsem výtvarný obor na Pedagogické fakultě v Olomouci, teorii získanou na škole jsem doplnila praxí v keramické manufaktuře v Opavě. Po revoluci jsem založila s manželem v Opavě keramickou dílnu. V devadesátých letech jsme přesídlili do Liberce a postupně jsme zvládali i větší výtvarné projekty. Na to se časem nabalovaly i realizace plastik do venkovního prostoru.

Tvoříte velká díla z keramiky, kde berete inspiraci?

Dělám velké věci, protože to tak cítím. Nejsem typ na miniatury, na ty nemám trpělivost. K tomu, co dělám a jak to dělám, mě táhne vnitřní hlas. Mám ráda veselé až divoké barvy a jednoduché tvary. Před temnými tématy dávám přednost veselým a hravým věcem. Baví mě, když lidé moje výtvory objevují očima i pohmatem, když s nimi zažívají radost stejně jako já. Tvořím je záměrně kontaktní, aby lákaly ke hře, k posezení i k zapojení fantazie při jejich výkladu.

Jaké byly vaše profesní začátky?

Z vysoké školy vyzbrojená spíš jen teorií jsem se seznámila nejprve v hrnčířské manufaktuře s řemeslem, zvládla jsem točení na kruhu i další základní techniky a přešla jsem postupně k figurální modelované tvorbě. První větší dílko do veřejného prostoru vzniklo z nabídky architekta vytvořit hravé odpočívadlo pro rodiče s dětmi, které najdete v Liberci ve Fügnerově ulici. Je tam již víc než 15 let a pořád slouží. Jen by si zasloužilo vyčištění a přespárování, aby plastiky prokoukly ve své barevnosti. Na základě referencí náš atelier začal realizovat další díla do exteriéru. Najdete je v řadě měst České republiky. Dva zajímavé projekty se povedly i v Nizozemí, konkrétně v Amersfoortu a Nijmegenu.

Vytváříte obrovské, několikatunové věci, kde je tvoříte a jakým způsobem?

Takové věci už musíte dělat víceméně v továrním provozu a za pomoci mužské síly a zručnosti. Plastiky vznikaly u nás v ateliéru a na místo určení putovaly na nákladních autech. Instalace na místě se odehrávají za pomocí mechanizace a jeřábu. Na začátku každého projektu je vždy výtvarný návrh a model. Ten se pak naskenuje 3D skenerem a následně se získaná data použijí k vytvoření polystyrenového kopyta v reálném měřítku. Na něj se nanáší a modeluje v určité vrstvě hlína. Hliněná socha se rozřeže na kusy, se kterými se dá snáze manipulovat. Tyto díly se po mírném zaschnutí opatrně sejmou, označí značkami a čísly. Pak se suší, vypalují a glazují barvami a opět vypalují s glazurami. V další fázi se musí zmenšit vnitřní polystyrenová opěrná forma, neboť keramika se sušením a vypalováním smršťuje. Polystyrenové tělo se zpevní armaturou, na kterou se nanese v určité vrstvě betonová směs, ve finále se nalepí a zaspárují jednotlivé kachle.

Jak díla vznikají?

Každé trochu jinak. Jsou to díla časově a finančně náročná a nedají se tvořit jen tak jednoduše tzv. do šuplíku. Většina soch vznikla na zakázku tak, aby dotvořila daný prostor. Pravidelně se v posledních letech účastním i společných výstav ve veřejném prostoru, které jsou výbornou platformou pro představení mé práce veřejnosti i potenciálním klientům. Sochařská výstava Umění ve městě se koná v Českých Budějovicích. Zde jsme před dvěma lety vystavili obří hračku Ryby na kolečkách. Ryba měla velký úspěch, kola tvoří staré mlýnské kameny, má v sobě trysky na vodu a dýchá vodní páru. Vyhrála čtenářskou anketu českobudějovického deníku o nejoblíbenější sochy výstavy. Nakonec socha zůstala i po výstavě v jižních Čechách. Přesunula se do Lipna nad Vltavou, kde dominuje vjezdu do maríny plachetnic s pozadím jezerní hladiny. Ideální místo. Dostala svůj místní název Obrryba, má své webovky a stala se nedílnou součástí turisticky hojně využívaného Lipna. Další zajímavou nově vznikající tradicí, která vede k umisťování soch v ulicích Prahy, je sochařská výstava s mezinárodní účastí Sculpture line.

Kde je možné vaše díla ještě vidět?

V městských parcích, např. v Liberci v Rochlicích, v pražské Stromovce, v Letenských sadech u Letenského zámečku. Navrhla jsem Křížovou cestu u kostela Sv. Antonína v Bedřichově. Z naší dílny vzešlo přírodní hřiště u Doliny na Bedřichově i kamenný památník horolezcům z expedice v Peru, kterou navrhl a vytvořil Jiří Koláček. Úspěch má Fontána s rejnoky v ZOO Lešná ve Zlíně. Všechny projekty jsou k vidění na www.kolackova.cz.

Mohou vaše díla vidět i Jablonečané?

Na jaře letošního roku mě ředitelka Centra sociálních služeb Naďa Jozífková požádala, abych pro Spolkový dům vytvořila nápis z keramiky na fasádu, který by vycházel z loga instituce.

Nemrzí vás, že v Jablonci nemáte žádnou větší sochu?

Myslím, že mě doma lidé moc neznají. Možná, že je to tím, že nepocházím odsud, i když v Liberci a následně v Bedřichově a Janově žiju už přes dvacet let. Možná spolkový dům bude tou první vlaštovkou. V Jablonci by se mi líbilo, kdyby se například u lidmi tak oblíbené přehrady vinul obří barevný náhrdelník z keramiky, skla a kovu. Ze zkušenosti již existujících ostatních projektů vím, že by byl obsypaný nejen dětmi, které by si s ním hrály.

Jiří Endler