Růžena Svobodová - Zpěv je mojí životní láskou

, autor: Jiří Endler

Jablonecká rodačka žijící v Rakousku patřila mezi přední operní pěvkyně. Absolventka pražské konzervatoře zpívala v Banské Bystrici, poté v rakouském Gratzu. Následně se usadila v Salzburgu, kde získala stálé angažmá. Kromě toho hostovala na významných evropských divadelních scénách včetně Národního divadla v Praze. Své pěvecké umění předvedla i v USA. Od roku 1989 do roku 2004 vyučovala v Horních Rakousích v hudební škole. 

Chtěla jste být vždy operní pěvkyní?

Ke zpívání jsem měla vztah odmalička. Prakticky od čtyř let jsem zpívala. Rodiče byli hudebně založení. Tatínek dobře zpíval, byl známý zpěvák, spolu s Františkem Chlebečkem patřil k spoluzakladatelům Smíšeného pěveckého sboru Janáček. Maminka výborně hrála na klavír, oba hudbu vyučovali.

Opera ale přeci jen nepatří mezi běžné touhy dětí?

Zpívala jsem různé skladby, ale tatínek zpíval pouze operní árie, byl to jeho koníček a já i díky tomu získala k tomuto žánru kladný vztah.

V Jablonci jste dlouhá léta žila, jaký osud vás zavál do Rakouska?

V Jablonci jsem vychodila základní a následně tehdy jedenáctiletou střední školu U Balvanu. Poté jsem odešla na konzervatoř do Prahy. Po jejím dokončení jsem byla přijata do Českého filharmonického sboru a po absolutoriu jsem dostala angažmá ve Státní opeře v Banské Bystrici. Následně jsem zpívala v Prodané nevěstě v Národním divadle v Bratislavě a v listopadu roku 1968 jsem odešla do Gratzu, kde jsem studovala na Akademii der Kunst. Průběžně jsem zde koncertovala a zpívala. Později jsem byla pozvána do Salzburgu do zemského divadla, abych zpívala roli Paminy v Kouzelné flétně. Na základě toho jsem byla angažována v Landenstheatre Salzburg, kde jsem pět let zpívala v hlavních rolích mnoha oper. Kromě toho jsem koncertovala a začala i s chrámovou hudbou. Čtyři roky jsem také působila v Linci. V Rakousku jsem byla legálně, a tak jsem jezdila koncertovat do Čech. V Národním divadle v Praze jsem například zpívala roli Vendulky v Hubičce. Kromě operního zpěvu jsem začala dělat sólové koncerty, například jsem vystupovala s Mozartovým Rekviem. Hostovala jsem ve Švýcarsku v Biel-Biene, kde jsem zpívala Rozalindu v operetě Netopýr, v Bernu jsem ztvárnila v Donu Giovanni donu Elvíru. V opeře N. Rimského-Korzakova Pohádka o caru Saltánovi jsem dostala hlavní roli. Účinkovala jsem i v německém Kielu v Opernhausu.

Měli možnost slyšet vaše umění také v zámoří?

Ano, ve Spojených státech amerických a v Kanadě jsem měla velké koncertní turné, s repertoárem jsme navštívili všechna velká města.

Zmínila jste, že kromě opery jste zpívala i písňové recitály, jak jste s nimi začala?

K nim musí člověk postupně dojít, pěvecky dozrát. Písni musí člověk rozumět, aby se zpěvem dokázal správně vyjádřit. Zpívala jsem většinou Dvořáka – Národní písně a Cikánské melodie, dále Smetanovy Večerní písně, ale i písně Schuberta, Schumanna či Čajkovského.

Měla jste vysněnou roli?

Myslím, že ani ne, hrála jsme v řadě oper, nejvíc mě těšila role v Prodané nevěstě v Salzburgu, ale pěkných rolí bylo mnohem víc.

Vraťme se k vašemu odchodu do Gratzu, bylo to v roce 1968, tedy v pohnuté době, jak k tomu došlo?

Tatínek, který měl známé v Gratzu, mi studium zařídil a vše bylo připravené ještě před létem 1968. To, co se stalo, můj odchod posunulo o dva měsíce, ale ministerstvo školství mě pustilo legálně studovat do Rakouska. Následně jsem měla smlouvu s Pragokoncertem a mohla jsem legálně zpívat všude.

Jezdila jste tedy běžně domů, vnímala jste rozdíl?

Nepociťovala jsem, že jsou to dva různé světy. K rodičům jsem jezdila ráda, ale brzy jsem si zvykla, že doma jsem v Rakousku.

Čím vás Rakousko okouzlilo?

Vším, je velmi krásné, lidé nám jsou blízcí, je to ještě z doby monarchie. Miluji Vídeň, ale i Prahu.

Kromě zpěvu jste se věnovala také pedagogické činnosti, učila jste své žáky i české písně?

S žáky různých věkových kategorií jsme cvičili řadu děl, od oper, muzikálů po klasiku. Jsem hrdá na to, že jsem je dokázala naučit nejen techniku zpěvu, ale i výrazové pojetí zpěvu. Dokonce jsme s žáky připravili pořad s mottem Slovanský večer. Dělali jsme slovanskou hudbu a několik děl se žáci naučili v češtině. Text si foneticky napsali a pak zpívali, bylo to bezvadné a mělo to pozitivní ohlas. Celkově je pedagogická činnost velmi tvůrčí, hodně mě bavila a snad jsem žáky něco naučila. Potěšilo mě, že v den mých narozenin pro mě připravili malé překvapení. Jeden můj bývalý žák, který skládá a píše muziku, zkomponoval a nastudoval spolu s cca 40 svými spolužáky skladbu, kterou mi zazpívali k mým 70. narozeninám. Velmi mě to dojalo.

Koncertovala jste také v Jablonci?

Ano. Těsně před revolucí jsem zde zpívala v sále hudební školy. Po revoluci, kdy se konal výroční koncert k úmrtí mého tatínka, jsem tu vystupovala za doprovodu Věry Vojtěchové.

Váš manžel je také Čech, kde jste se poznali?

Manžel je houslista, hrál v Salzburgu v Mozartově orchestru a tam jsme se poznali. S ním jsem prožila krásný život, provázel mě v dobrém i zlém.

Co pro vás znamená zpěv?

Zpěv byl mým zaměstnáním, koníčkem a stále je mojí životní láskou. Dává mi radost.

Jiří Endler

Vytvořeno 9.6.2014 9:33:01 | přečteno 2312x | Petr Vitvar
Štítky: osobnosti