Jan Vaněček - Moje práce je spíš poslání

, autor: Jiří Endler

Sedmatřicetiletý Jan Vaněček pracuje jako oblastní ředitel Naděje o. s. V Naději působí od října 1999, kdy nastoupil do přímé péče i jako ekonom. Ředitelem je 12 let. Jan Vaněček je absolvent Obchodní akademie Liberec, vystudoval roční kvalifikační studium managementu, má bakalářský titul za studium Mezinárodní vztahy a evropská studia a studuje magisterský titul. Je ženatý, má dvě dcery, baví ho sjezdové lyžování a kolektivní sporty, fotbal, volejbal.

Do Naděje jste vstupoval ve 23 letech, jaký osud vás zavál k této práci?

Vystudovanou jsem měl obchodní akademii a po jejím skončení jsem absolvoval náhradní vojenskou službu v Církvi bratrské v Liberci, kde se stavěla modlitebna a kde jsem se setkal s tehdejším vedoucím Naděje v Jablonci Pavlem Akrmanem. V té době Naděje expandovala na sever a otvíraly se pobočky v Jablonci nad Nisou a v Mladé Boleslavi. Pavel Akrman se rozhlížel a hledal někoho do ekonomické agendy, to mi zbývaly tři měsíce do konce civilky, oslovil mě, zda bych neměl o práci sociálního pracovníka a ekonoma zájem a já souhlasil. Líbilo se mi, že lze skloubit odbornou práci s přesahem práce smysluplné. Že to nebylo jen o byznyse, nakoupí se a prodá, ale práce, ve které člověk uplatní odbornost a dokáže někomu pomoci, to byl asi hlavní motiv, proč jsem nabídku přijal.

Jaké bylo očekávání, idealizoval jste si práci v Naději, jaká byla skutečnost?

Samozřejmě představy byly zkreslené, člověk má přehnaná očekávání a vše si idealizuje. Nastupoval jsem s velkou chutí. I díky tomu, že všechna práce v Naději byla přímá činnost s klienty, velmi rychle jsem procitnul a seznámil se s realitou. Myslel jsem si, že každý bude za jakoukoli pomoc vděčný, ale to se ihned rozplynulo a je třeba při práci hledat nové motivace. Ten první, nechci říkat šok, řekněme seznámení s prostředím, někdo ustojí, někdo neustojí, může mít strach, nebo mu nesedne prostředí. Někteří velmi rychle utekli, já zůstal.

Po dvou letech jste se stal oblastním ředitelem, kde jste dvanáctým rokem, co se vám za tu dobu podařilo?

Myslím, že se změnilo mnoho. Za ta léta se rozvinuly služby, převzal jsem jabloneckou pobočku, která byla personálně nestabilní. Prvním úkolem bylo stabilizovat tým personálně. Dalším plánem bylo rozvíjet služby. Když jsem začínal, byl zde jen azylový dům s 18 lůžky pro muže, dnes zde mám kromě něj i azylový dům pro ženy. Dále noclehárnu pro muže a ženy a nízkoprahové denní centrum, které nabízí základní služby, ošacení, stravu, hygienu. Dále máme několik terénních pracovníků vyhledávajících lidi bez domova, kteří přestali využívat naše služby, nebo je ještě nevyužívají, nebo pracují s lidmi v těžké životní situaci. Jsou to vysokoškolsky vysoce kvalifikovaní lidé, kteří klientům poskytnou odborné poradenství v terénu, pracují s nimi na osobních bankrotech, řeší otázky bydlení a dluhů. Kromě toho máme tři tzv. tréninkové byty pronajaté v Liberci a v nichž klienti bydlí samostatně pod dohledem sociálních pracovníků: jedná se o přechodovou fázi do normálního života.

Naděje byla založena v roce 1990 a nyní patří mezi největší občanská sdružení v ČR, jak vnímáte tuto skutečnost?

Považuji za zázrak, že i přes různé ekonomické a zprvu i personální problémy činnost nejen udržujeme, ale i rozvíjíme. Opravdu je to celkem zázrak, jako křesťan vnímám a věřím, že to je výsledkem nejen lidské práce, ale i důsledkem Božího vedení. Je to určité požehnání. Dokážeme dělat maximum, i přesto, že nevíme, co bude následující rok. Stačí jedno rozhodnutí politiků na celostátní nebo komunální úrovni a vše může být jinak. My můžeme lobovat, vysvětlovat nebo přesvědčovat, ale nemůžeme rozhodovat, mnohé věci musíte přijmout a ani kdybyste se rozkrájeli, je nedokážete změnit. Pokud jste manažer úspěšné firmy, máte skvělý produkt, dokážete to na trhu zvládnout, my můžeme nabízet sebelepší službu, ale někomu se znelíbíme, dojdou peníze a je konec. Naštěstí se nám daří služby rozvíjet a Naděje roste. V době, kdy jsem nastupoval, byly pobočky v Jablonci a Mladé Boleslavi, později jsem vedl i tým lidí v Liberci, Litoměřicích a v Roudnici nad Labem. Když se otvírala pobočka v Klášterci, došlo k rozdělní oblastí v rámci kraje, protože vést místa 300 km od sebe vzdálená nebylo možné.

Velel jste mnoha pobočkám, můžete porovnat podporu města Jablonec s jinými?

Spolupráce s Jabloncem, ve srovnání s těmi kde působím, je v sociální oblasti asi nejdál. Samozřejmě není stoprocentně ideální, vždy je na čem pracovat, ale je velmi dobrá. Asi nejhorší to bylo v letech 2003–2004, kdy zastupitelé diskutovali o potřebnosti existence Naděje v Jablonci. Museli jsme je přesvědčovat. Dnes již nemá nikdo pochybnosti, mnozí hledají cesty jak nás podporovat a my díky tomu můžeme lépe plánovat a hledat služby, jak naši práci zefektivnit.

Zmínil jste, že lidi, kteří se práci věnují, musí mít jiné motivace, asi jste neměl na mysli peníze?

Jsme křesťanská organizace, já a menšina z nás, kteří se práci věnujeme, jsme věřící. Motivace služby by se dala říci, jako pomáhej bližnímu svému, u mě to tedy platí a pro mnohé z nás také, peníze jsou odměna za práci, nikoli motivace, je to spíš poslání, protože peněz v Občanském sdružení Naděje není mnoho a manažerské platy zde nenosíme. Z mého pohledu největší motivací jsou vztahy na pracovišti a týmové pojetí práce. Několik lidí k nám přešlo z komerční sféry. Ti říkají, že mají sice menší plat, ale do práce chodí raději právě na základě vztahu s kolegy, kteří drží velmi pospolu, vzájemně se podporují, nesoutěží spolu, nehází si klacky pod nohy, neshazují, mohou jeden druhému věřit.

Sdružení se jmenuje Naděje, nepropadl jste někdy beznaději?

Zatím ne. Naše práce je těžká, zasahujete do života lidí, a když není motivace ani síla, dělat ji nelze. Můžeme klientům pomoci, podpořit je, ale to nejdůležitější je, že on musí chtít sámi. Musí chtít chodit do práce, začít platit dluhy. My říkáme, že se musí naučit znova rybařit, a ne jen jíst ryby, které mu my dáme. My vytváříme zázemí, ale klient musí najít sílu. Bohužel mnohdy přijde nový demotivující prvek, nové dluhy, rozpad rodiny, psychické problémy, závislosti, střet s dealerem a vše se opakuje od začátku. Naším cílem je pomoci, nikoli vytvořit závislost na naší pomoci, donekonečna provádět služby, šatit, živit, ale spíše snažit je integrovat do společnosti. Samozřejmě jsou případy, které jsou do konce života, a beru to jako náš úkol, aby ti lidi důstojně dožili život.

Není tajemstvím, že po 14 letech v Jablonci končíte. Kam míří vaše kroky?

Ústřední ředitel Naděje, o. s., Ilja Hradecký, dospěl k rozhodnutí, že po 23 letech v čele sdružení skončí. Rozhodl se tedy předat vedení v rámci interních pravidel, podle stanov a podmínek. No a z nich jsem vyšel jako možný nástupce a jako jediný z kolegů jsem se po dlouhém zvažování rozhodl dát se k dispozici. Mé jmenování je vázáno volbou, která se uskuteční 14. června na valné hromadě, kde budu kandidovat na předsedu a ústředního ředitele. Jen pro představu Naděje má 22 poboček, působí v deseti krajích a má 600 zaměstnanců.

Kdo zaujme váš post?

Je to naše současná ekonomka a kolegyně Milena Havrdová. Pracuje v Naději šest let, vyhrála výběrové řízení, do kterého přišlo 24 přihlášek. Zvažovali jsme tuto skutečnost, ale rozhodli jsme a přiklonili jsme se k této variantě, je zde zachována kontinuita, je to člověk zevnitř, nemusí se všemu učit, také mé předávání funkce je postupné.

Jiří Endler

Vytvořeno 30.5.2013 10:31:28 | přečteno 3564x | Petr Vitvar