Miloslav Jágr - Rád dělal svými obrázky radost

, autor: archiv Petra Vobořila

Malíř, ilustrátor, sklářský výtvarník, grafik, scenárista, scénograf, spisovatel, režisér, loutkář, designér, pedagog. Učil 33 let a byl prý díky tomu stále v obraze. A bavilo ho to. Kdyby ne, tak by to nedělal. Avšak škola se k němu chovala macešsky. Jmenování profesorem užité grafiky přišlo až po 30 letech v roce 1990, tři žádosti o docenturu mu byly zamítnuty kvůli politicky pošramocenému posudku. Přesto Miloslav Jágr nezahořkl a svými obrázky rád dělal radost hlavně dětem.

Když byla moje dcera malá, četli jsme neustále dokola Birlibána. Znovu a znovu. Dodnes nevím, zda to bylo Petiškovým textem nebo Jágrovými obrázky. Má zvídavá holčička nikdy klidně neležela a neposlouchala. Potřebovala vidět na obrázky, aby mohla všechno komentovat.

Jágrovy ilustrace neopisovaly pouze určitý kousek příběhu, byla v nich vždycky celá kapitola. Nevím, jak to dělal, ale jako by nakreslil každé Petiškovo slovo. Asi proto Birlibán zůstal v naší knihovně celý ohmataný, prolistovaný odpředu dozadu a námi oběma milovaný. Díky Miloslavu Jágrovi jsme okatého a rozčepýřeného Birlibána znaly a viděly.

„Pokaždé se těším, když má vyjít nová knížka s mými ilustracemi. Zvlášť se těším, když je to knížka pro děti, protože věřím, že alespoň někomu, koho si vážím, udělá radost,“ řekl Miloslav Jágr v rozhovoru pro Jizerskou kótu 0428 v roce 1996. „To je chvíle, kdy si pomyslím, že být ilustrátorem je dobré.“

První kniha s ilustracemi Miloslava Jágra byly Pohádky pro rozcáplíky Marie Kubátové (1958). Po ní následovala nekonečná řada dalších, z nichž nejznámějšími autory dnešnímu čtenáři byli Jarunková, Adlová, Erben, Hrubín, Nechvátal, Nepil, Poláček, Pleva, Čtvrtek, May, Noha, Štíplová, Sirovátka a právě Eduard Petiška. Čtrnáct knih ilustroval i napsal, například Kluk s křídly, Pan Tužka a slečna Pastelka, Jak zrzci udělali tmu… Byl autorem jedenácti scénářů k animovaným filmům, vytvořil desítky plakátů, přebalů na gramofonové desky a několik souborů vánočních pohlednic, upravoval časopisy, navrhoval divadelní kostýmy a programy, kalendáře, vytvářel keramické džbánky a láhve s figurálním motivem. Často se inspiroval svým rodným Podkrkonoším.

Asi nejčerstvější připomínkou jeho tvorby byla plastika Krakonoše, kterou při otevření Domu Jany a Josefa V. Scheybalových loni na konci listopadu předala Jágrova dcera Hana Trynerová náměstkovi primátora Petru Vobořilovi. „Chtěla jsem tátova Krakonoše dát Petru Vobořilovi za to, že se o rekonstrukci fary, domu našich přátel, zasadil,“ prohlásila Hana Trynerová. „Velmi mě to dojalo, toho Krakonoše dobře znám,“ reagoval tehdy Vobořil.

Neměl rodný dům, ale řeku

Miloslav Jágr není jablonecký rodák, narodil se 8. června 1927 v Semilech a bydlel na ostrově uprostřed proudu Jizery. Dle vlastních slov neměl rodného domku, jen rodné řeky. Nestal se Pražákem, ačkoliv tam žil, pracoval a téměř na chlup přesně o sedmdesát let později zemřel. Ani Železnobroďákem ho nelze nazvat, přestože právě s tímto městem jsou spojené jeho roky dospívání a studií na tehdejší sklářské a obchodní škole a posléze i práce pro Železnobrodské sklo. On sám řekl o Brodě, že byl pro studenty něco jako Šrámkův Písek. „Zbylo i dost času na hospody, flámy a hlavně divadlo. Já jsem zde figuroval v jedenácti rolích, ještě po škole jsem se do divadla vracel a stále hrál...“ vzpomínal. Prý se mu ochotnická zkušenost velmi hodila, neboť se snadno naučil i Všesvazové dějiny Komunistické strany na opravnou zkoušku z marxismu.

Mohl by být i Jablonečanem – do města se přestěhoval s rodiči hned po válce v roce 1945. A vrátil se do něj i po osmi letech studií z Brodu a Prahy. „Pamatuji Jablonec jako „Malou Paříž“ krátce po válce, kdy to bylo ještě na dobových fotografiích s tramvajemi křížem krážem. Tam, co je teď mrtvá zóna a radnice, byla dříve kavárna, bar Boccaccio, naproti Corso vedené rodem opravdových profesionálů Pištorů. Za kostelem hřbitov, o tržnici a řemeslech ani nemluvě. Často se ptám, proč po válce stavitelé v Jablonci navozili tolik břidlice z Bratříkova a poskládali ji do zdí a zídek, které mají „zdobit“ něco jako předprseň zákopů. Vždyť je to střešní krytina. A k tomuhle kraji přece patří žula,“ vzpomínal v roce 1996. Jak by se mu Jablonec asi líbil dnes, kdy některé břidlicové zídky zmizely.

V Jablonci po studiích Jágr zůstat nemohl, nenašel práci. „Bižuterie tloukla o dno, snaha o těžší průmysl ničila stroje na řetízky a mačkárny na korále.“ A tak jezdil pro práci do Prahy a už v ní zůstal.

Renesanční člověk

Myslel, že bude sklář. Studoval na UMPRUM v ateliéru Františka Kysely, který vedl Josef Novák. „Tři klauzury jsem udělal skleněné, dokonce ta třetí byl reliéf tavený z barevné kompozice. Pak se po Vítězném únoru započalo se změnami. Sklo bylo jen u Štiplů a Kaplických. U nás nastoupila dekorativní malba, pak didaktická, pak loutky,“ vzpomínal na studia. Absolvoval loutkovým filmem Vincek sklář a oponentem mu byl Jiří Trnka.

Jeho uměleckou práci ověnčilo množství cen. Už v roce 1953 získal I. cenu za návrh modrotisku pro Ústředí lidové umělecké tvorby, o rok později I. cenu za návrhy skleněných knoflíků pro Železnobrodské sklo, v roce 1958 další I. cenu, tentokrát za návrhy skleněných figurek pro výstavu Expo 58 v Bruselu. V roce 1978 Výroční cenu nakladatelství Albatros a čestné uznání Ministerstva kultury ČSR v soutěži O nejkrásnější knihu roku. Stříbrného orla získal na Mezinárodním festivalu dětských knih v Nice (1980), Plaketu BIB v Bratislavě (1981) a výčet není úplný.

Poprvé Miloslav Jágr samostatně vystavoval v roce 1961 v semilském muzeu. Své sedmdesátiny chtěl oslavit další autorskou výstavou na tomtéž místě v zimě 1997. Nestihl to. Zemřel 27. srpna 1997.

(jn)

Vytvořeno 4.1.2013 9:03:55 | přečteno 3677x | Petr Vitvar
Štítky: kultura , osobnosti