Ivo Mičkal

, autor: archiv JM

...umí zastavit čas, zaznamenat jediný a neopakovatelný okamžik i s jeho atmosférou. Díky tomuto umění se znovu a znovu můžeme setkat s plastickou skutečností, proto můžeme opět na chvíli nahlédnout do již dávno uprchlé minulosti...

Vždy jste chtěl být fotografem?

Představu o uměleckém zaměření jsem měl, ale že by tím pravým mělo být právě fotografování, to mne snad ani nenapadlo. V době, když se mé povolání volilo, byl rok 1974. Vypadalo to u mne na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Skutečnost se však jmenovala stavebnictví nebo zemědělství a vše se událo úplně jinak. Po vyučení přišlo místo hrázného na právě dokončovaném vodním díle Josefův Důl, ale byl jsem rád a spokojený.

Jak jste se k focení dostal a od kdy se mu profesionálně věnujete?

Mít pracovní místo přímo v Jizerkách byla nádhera. Bylo to příjemné období v krásném prostředí i dobré společnosti. Vedle toho jsem si dále kreslil, maloval a začal i fotografovat. Po roce 1989 a po soukromém studiu na Pražské fotografické škole u profesorů Jána Šmoka, Vladimíra Valáška a dalších jejich významných kolegů následoval odchod z původního zaměstnání. To bylo koncem devadesatého pátého roku a na jaře se zrodilo rozhodnutí přejít na volnou nohu.

Patříte mezi přední divadelní fotografy, jak složitá byla cesta fotografa na prkna, která znamenají svět?

V době mých prvních pokusů o divadelní fotografování jsem divadlo sám hrál a trávil spoustu času v divadelním prostředí. To se mi stalo dost blízké, fotografování tam bylo sice těžké, a snad proto i výzvou. Dá se docela klidně říci, že divadelní fotografie se mi přihodila a u ní jsem už i zůstal. Asi deset nebo dvanáct let se mi dařilo fotit divadelní ochotníky a jejich přehlídky, kde se jen dalo. Po zmíněných studiích se docela brzy objevila i nabídka z profesionálního divadla. Tím prvním bylo Klicperovo divadlo v Hradci Králové, pak následovalo Divadlo ABC v Praze, divadla Šaldovo a Naivní v Liberci nebo Divadlo Alfa v Plzni či Divadlo Radost v Brně a tak dále. V současné době dělám asi nejvíce práce pro Městské divadlo v Příbrami a pražské Divadlo Palace.

Fotíte kromě divadla ještě něco jiného?

Že to na první pohled vyhrává z nabízejících se různých fotografických oborů převážné právě fotografie divadelní bylo a je asi věcí spíše okolností a mou aktivitou v této oblasti. Samozřejmě zakázky přicházejí i z jiných směrů. Tato odběhnutí mimo jeviště jsou zajímavou změnou a doplňkem mé práce. Na škole nás docela honili i v technické fotografii a po absolutoriu mám za sebou právě v tomto oboru celkem dlouhé období. I nyní příležitostně fotím interiéry a exteriéry budov, ateliérově sklo, šperky, starožitnosti a obrazy. Ale přece jen nad tím převažuje kultura. Často to jsou vernisáže, koncerty a jiné společenské akce, občas móda. Znovu se snažím vrátit i k umělecké fotografii a volné tvorbě. Abych se dostal také ven, zachraňuje to trochu sport, a tím je občasné fotografování golfových turnajů.

Která svá díla máte nejraději a ve kterém divadle nejraději fotíte?

Nejraději mám věci, co vznikají lehce a nejsou „upachtěné“. Výsledky mého snažení po dokončení se mnou skoro nikdy dlouho nepobudou. Hotové objednávky jdou hned k zákazníkovi. Na svou práci musím být proto docela kritický. To, že o ni stále pochybuji, mne udržuje ve střehu, abych neudělal nějakou botu. Pokud se to však náhodou stane, zle si vynadám. Pokud se ale s odstupem doby s nějakým mým dílkem někde potkám a vidím, že nemám husí kůži, řeknu si „Podívejme, tohle se asi docela povedlo.“ A není to špatný pocit. Pocity také rozhodnou, kde se mi bude fotit dobře a kam se budu rád vracet. V divadlech, kde jsou prima lidi, vědí, co chtějí a své práci rozumí, se samozřejmě cítím nejlépe.

Kdybyste měl vybrat jedinou vaši fotku, která by to byla?

Konkrétně nevím, ale asi některá z mých školních prací. Nedávno mi po čase něco z toho znovu padlo do ruky a byl jsem překvapený, co se mi tam už tehdy podařilo dostat.

Fotíte také pro jablonecké divadlo?

Tím, jak v posledních letech šel můj profesní život, tvořily se mi pracovní příležitosti převážně mimo Jablonec, a tak mne postupně tenhle vývoj nenápadně stále více z Jablonce odváděl. V loňském roce se objevila nabídka fotit výběrové přehlídky dětského divadla a tance a také velkou Celostátní přehlídku scénického tance mládeže a dospělých Tanec, tanec v jabloneckém divadle. Rád jsem to přijal, musím přiznat, že to bylo něco jako velmi příjemný návrat domů a letos jsme si to zopakovali.

Přesahuje vaše tvorba hranice České republiky, vydal jste nějaké publikace?

Občas se do zahraničí dostanu. Svými fotografiemi na téma Shakespearových her se budu účastnit na publikaci, jež se připravuje v USA. Měl jsem příležitost se potkat ještě osobně i s řadou starších českých herců, hereckých legend a mám možnost se tak ilustračně podílet na jejich knižních profilech.

Než se pustím do něčeho samostatného, nechávám se spíše najímat. Je to dva roky, co vyšla výpravná kniha malovaných divadelních opon. K její přípravě mne také přizvali a docela si toho považuji.

V polovině listopadu byla zahájena výstava vašich prací. Čeho se týká a kde ji mohou lidé vidět?

Kulturní centrum Turnov uvádí jednou za měsíc v tamním Městském divadle pořad Pohovka. Jde o příjemnou divadelní podobu rozhlasového pořadu Lenoška Ivo Šmoldase. Po roce fotografického dokumentování jednotlivých setkání se zajímavými hosty přišel nápad něco k tomu uspořádat. V prostorách divadla mám teď na třicet černobílých fotografií a na akci se podílím ještě s autorem videoprojekce Ivem Hronešem. Výstava je v Městském divadle v Turnově přístupná do konce prosince, vždy v době divadelního programu, každého zájemce tam rád tímto zvu.

Jiří Endler

Vytvořeno 29.11.2012 13:38:29 | přečteno 2214x | Petr Vitvar