Karel Bobek: S policií jsem osudově spojen

, autor: archiv MP

Sedmačtyřicetiletý Karel Bobek je jedním ze čtyř nejdéle sloužících strážníků Městské policie Jablonec nad Nisou. Vedoucí Oddělení dopravní a hlídkové služby je strážníkem již dvacet let.

Jaký osud vás přivedl mezi jablonecké strážníky?

Řekl bych, že cesta byla klikatá, ale můj osud je s policií spojen. Už můj pradědeček oblékal uniformu. Bylo to ještě za Masaryka, za něhož sloužil u obecní policie v Podláskách u Mladé Boleslavi. Sice jsem ho znal pouze z fotek, ale obrázky pradědečka v uniformě mě hodně ovlivnily. I proto jsem po práci u policie pošilhával již před revolucí, ale vzhledem k tomu, že moje první žena měla tetu v Jihoafrické republice, ani jsem se o službu aktivně nezajímal. Po maturitě jsem nastoupil do Janovských skláren, kde jsem pracoval až do roku 1991. Tehdy jsem přijal nabídku stát se obecním strážníkem v Janově nad Nisou. Absolvoval jsem policejní školu a sloužil jsem v Janově až do října roku 1992. V té době se totiž zakládala městská policie v Jablonci a já se přihlásil do výběrového řízení. Uspěl jsem a stal se prakticky od začátku prvním vyškoleným strážníkem v Jablonci s praxí.

Jaké byly začátky?

Nebyly snadné, ale vzpomínám na ně rád. V té době zde byly čtyři směny po čtyřech strážnících plus civilní operátorky střediska.

Jak vás tehdy vnímala veřejnost?

Trochu rozporuplně. Pro lidi to bylo něco nového, řekl bych, že i pro nás to byly „pionýrské“ začátky. V té době v Jablonci působili tzv. černí šerifové, které jsme na základě zákona o obecní policii nahradili. Sloužili jsme místo nich a zákony se postupně vyvíjely. V první řadě jsme dohlíželi na veřejný pořádek.

Čím vším jste si za dvě desítky let služby coby strážník prošel?

Čím jsem byl, byl jsem rád, jak říkal Jan Neruda. Začínal jsem jako strážník, postupně jsem se stal velitelem směny, kterým jsem byl až do doby, než jsem se stal vedoucím Oddělení dopravní a hlídkové služby, jímž jsem čtvrtým rokem. Takže jsem část služby trávil v terénu a jako velitel směny sledoval na kamerovém systému dění v Jablonci a následně koordinoval práci strážníků ve směně.

Nyní jste vedoucím Oddělení dopravní a hlídkové služby, jaká je současná náplň vaší práce.

Opět je různorodá, i když spíše administrativní. Úkolů mám mnoho, nelze je všechny vyjmenovat. Je to například dohled nad výkonem služby podřízených strážníků, kontrola spisových materiálů, plánování služeb, spolupráce s magistrátem a policií.

Dostanete se také do terénu?

Ne tak často jako dříve, ale dostanu. Je to především při domácích utkáních jabloneckého fotbalového klubu, kdy jako velitel opatření působím v součinnosti se státní policií přímo na stadionu.

Máte v paměti i některé zákroky, které byste raději vymazal. A jsou naopak i takové, na které jste svým způsobem hrdý?

Určitě ano. Každý v životě má hezké a ošklivé okamžiky. Většina na ty nepříjemné zapomene a na hezké vzpomíná. Bohužel naše práce přináší zejména ty nepříjemné a mnohé z hlavy člověk nevyžene, i když se o to snaží. Jedná se zejména o vraždy, ke kterým se při našem povolání dostaneme. Ne že bychom je přímo vyšetřovali, ale stává se, že jsme na místě jako první.

Těch pěkných věcí, které si člověk rád připomene, je víc. Moje nejhezčí vzpomínka se týká záchrany života jednoho pána, jehož se nám podařilo spolu s dalšími dvěma kolegy udržet při životě. Stalo se to před několika lety v Kostelní ulici před tamní restaurací. Jeli jsme okolo a na zemi ležel muž. Lidé, co chodili okolo, ho překračovali a obcházeli v domnění, že muž je opilý. Okamžitě jsme zastavili a šli jsme zjistit, o co jde. Poznali jsme, že muž zkolaboval a spolu s kolegou jsme ho resuscitovali až do příjezdu záchranky, která si ho následně převzala. Lékař nám sdělil, že muž je po několikanásobném bypassu. Zřejmě mu selhal přístroj na podporu srdeční činnosti a nebýt naší víc jak šestiminutové resuscitace patrně by selhání srdce nepřežil. Na ty okamžiky nezapomenu.

Dvacet let u policie, služby denní, noční, víkendy, svátky, co na to rodina?

Každé povolání má své, my jsme stejně jako zdravotníci, hasiči, záchranáři v činnosti pořád. Prostě to tak je a mám štěstí, že moje druhá žena je tolerantní. Možná i proto, že její tatínek dodnes pracuje u státní policie a byla na toto povolání zvyklá.

Zbývá čas také na koníčky?

Musí. V minulosti jsem aktivně hrál fotbal za Janov, později za neregistrované. V současné době hraji rekreačně volejbal. Ale největším koníčkem je rodina, mám dvě malé děti, dceru 9 a kluka 7. Kromě nich mám ještě tři děti z prvního manželství a ve druhém jsem vyženil dceru. 

V této souvislosti mě napadá, že naše rodina je s policií osudově spojená, neboť právě nejstarší dcera si vzala švýcarského policistu. Spokojená rodina je pro mě moc důležitá, žena je tolerantní a moc si ji za všechno vážím.

(end)

Vytvořeno 31.10.2012 17:06:58 | přečteno 2272x | Petr Vitvar
Štítky: městská policie