Dagmar Oupická: Studium teologie je velké dobrodružství

, autor: archiv JM

Ochranovský sbor při Českobratrské církvi evangelické je součástí celosvětově rozšířené církve – Unitas fratrum, anglicky Moravian Church. Vznikla v 18. století z popudu moravských exulantů v saském Herrnhutu (Ochranově) a navazuje na předbělohorskou Jednotu bratrskou. Farářkou Ochranovského sboru při Českobratrské církvi evangelické v Jablonci nad Nisou je jedenatřicetiletá Dagmar Oupická.

Kromě práce ve svém sboru druhým rokem v rámci jablonecké ekumeny působí Dagmar Oupická v roli „mluvčí“, byť toto slovo nemá příliš ráda. „Spíše koordinuji naši společnou činnost, informuji o ní opravdu jen příležitostně,“ říká sympatická farářka jednoho z mnoha jabloneckých křesťanských sborů.

Kde vznikl Ochranovský sbor?

Slovo Ochranovský v názvu je odvozeno od městečka Ochranov – Herrnhut, které leží v Sasku asi 60 kilometrů od Jablonce. Zde za spolupůsobení exulantů z Moravy vznikla naše církev – Jednota bratrská. Dnes je rozšířena po celém světě, nejvíce členů máme v Tanzánii. V zahraničí vnímají Čechy a Moravu jako „zemi otců“, proto k nám míří různé výpravy. Jednota bratrská se u nás bohužel před pár lety rozdělila, náš sbor se stal součástí Českobratrské církve evangelické.

Kdo Vás k víře přivedl?

Narodila jsem se do křesťanské rodiny, k víře mě vedli především prarodiče, babička působila jako kazatelka. Není to vůbec samozřejmé, že jsem zůstala víře a církvi věrná. V dospívání jsem si prošla různými krizemi a pochybnostmi, ale Pán Bůh si mě podržel.

Studovala jste teologii?

Ano, v době kolem maturity na gymnáziu jsem se na poslední chvíli rozhodla, že půjdu studovat teologii. Bylo to v mém dalším krizovějším období, kdy jsem si říkala, že mi studium pomůže mnoho věcí si ujasnit. Studium teologie je velké dobrodružství, hodně mi dalo, dost mě zformovalo a rozšířilo obzory. Vedlo mě ke kritickému myšlení, musela jsem studovat hebrejštinu, řečtinu, latinu, filozofii, religionistiku, etiku, systematické teologie, zkrátka nic jednoduchého.

Chtěla jste být od počátku farářkou?

Každý student teologie nemusí nutně skončit na faře a na kazatelně. Pro mě to bylo dost otevřené. Prodloužila jsem si studia ročním pobytem v Mainzu. Nakonec jsem se pro tohle náročné povolání rozhodla, v Jablonci působím tři roky.

Jak vnímá současná mládež a veřejnost církve z Vašeho pohledu?

Myslím, že v současné České republice je těžké dojít k víře, najít cestu k Bohu. Lidé mají různé předsudky a berou církev mnohdy tak, že ani nestojí za úvahu se její nabídkou a zvěstí zabývat. Na druhou stranu se stává, že ti, kteří se zajímají, mohou narazit, získají špatnou zkušenost. Někteří to vzdají, jiní hledají dál. Určitou šancí současného stavu v Česku je to, že když už se někdo hlásí k víře v Pána Ježíše Krista, pak to často je skutečně víra osobní, promyšlená, živá, nikoli formální, založená na zvyku a rodinných tradicích, protože ty byly zvláště v minulém režimu hodně zpřetrhány.

Lidé jsou nedůvěřiví zejména k nově vznikajícím sborům, které nenavazují na žádné tradice. Neškodí Vám to?

Ty nové sbory jsou vesměs tzv. charismatické, kladou důraz na působení Ducha svatého a některé projevy, se kterými se v nich lze setkat, mohou působit nezvykle. Někoho to může vyděsit a odradit, jiného ovšem naopak oslovit. Asi nejčastější praktický kontakt lidí s křesťanstvím u nás je stále přes římskokatolickou církev. A i ten může být velmi různý. Je určitě dost matoucí, že je tolik církví, ale ta pestrost má něco do sebe. První setkání může být rozhodující, a pak může sehrát roli, že lidé netuší, jak je křesťanství pestré a co všechno mohou potkat. To základní, víra v trojjediného Boha nás ale křesťany všechny spojuje.

Řekla jste, že křesťanství je pestré, jak jste to myslela?

Jako fakt. Je mnoho církví a rozmanitých společenství. Křesťané jsou různí a pestří. Vlastně i Bible sama je taková obsáhlá knihovna zahrnující pestrost žánrů. Najdete v ní leccos, od milostné poezie až po mravokárné pasáže. Však taky i to všechno vychází z Boha, jenž stvořil různorodá stvoření, barevný, pestrý a krásný svět. A taková je i jeho církev. Boží stvoření není nudné, tak ani křesťanství nemůže být nuda.

Jaký názor máte na církevní restituce?

Vnímám je mnohoznačně. Nechce se mi věřit, že za současným návrhem vyrovnání s církvemi jsou nějaké zlé úmysly, ať už ze strany církví nebo státu. Že by to všechno stálo na číslech a datech vycucaných z prstu. Na druhou stranu když pozoruji vášně, které to vyvolává, a prohlubuje negativní obraz církví ve společnosti, říkám si, když to teď vezmu z pohledu nekatolických církví, že možná jsou na pořadu dne velká gesta, třeba vzdání se finanční náhrady.

Ať už by to pro fungování církví znamenalo jakkoliv tvrdý náraz. Cílem toho aktuálního návrhu je totiž taky finanční nezávislost církví na státu, stát má postupně přestat platit duchovní. A to bude obrovská změna. Některé církve jsou na ni připraveny hůře, jiné lépe. Náš sbor konkrétně je malý, pro něj je to otázka vůbec možností další existence. Za sebe počítám s tím, že třeba půjdu na úřad práce. Za nutné považuji obojí, oč jde v nynějším návrhu vyrovnání: rozumné vypořádání majetku církvím odebraného za minulého režimu i realizaci odluky financování církví od státu.

Z čeho pak bude financována církev?

Především z příspěvků členů, z darů. Pro mnohé křesťany je samozřejmé, že dávají 5 až 10 % ze svých příjmů, ale zdaleka to neplatí pro všechny. Mnozí přispívají podle svých možností, nejobětavější bývají často důchodci.

Jiří Endler

Vytvořeno 3.9.2012 16:03:17 | přečteno 1717x | Petr Vitvar