Milena Bauerová - dramaturg Klubu Na Rampě

Když se na diskotéce potká rodič se svými dětmi, může to někdy vzbudit rozpaky. Neplatí to ale vždycky. Jablonecký Klub Na Rampě je místem, kde se běžně setkávají tři generace a nikdo z toho nemá problém. Zásluhu na tom má dramaturgyně klubu Milena Bauerová. Programová osa, kterou tam po léta rýsuje, protíná zájmy teenegerů, střední generace i seniorů. Pomáhá mladým kapelám, aby je lidé poznali, do města dokáže dostat světové muzikanty. Laťku nasadila vysoko a nedovolí, aby klesla.

Studovala jste ČVUT. Jak se stane, že stavební inženýr vymýšlí kulturní programy, které každý měsíc přilákají zhruba 2500 návštěvníků?

Na Rampu jsem chodila od jejího vzniku v roce 1996 s přáteli jako host. Když se pak původní provozovatelé rozhodli odejít, založili jsme v roce 2001 občanské sdružení Jabko (Jablonecká kulturní obec), které mělo asi 100 členů a staralo se, aby klub nezanikl. Nechtěla jsem, aby se z místa, které jsem měla ráda pro jeho bohatý program, stala obyčejná diskotéka. Od dokončení rekonstrukce v roce 2006 se Rampě věnuji naplno.

Co to obnáší, klub žije hlavně večer a v noci, kolik má zaměstnanců?

V klubu pracuji já a provozní, ta má na starosti hlavně bary. Pak máme ještě pomoc na úklid. Zbytek je na mně. Opravit kliku, umyvadlo nebo něco natřít, vymalovat mě už vůbec nezaskočí. Ráno přicházím kolem osmé hodiny, většinou jsem zvědavá, jaká bude návštěvnost a jak se pořad vydaří, a tak vydržím do konce. Domů se často vracím mezi 22. a 23. hodinou, o víkendech i po půlnoci. Vybírám z pestré nabídky domácích i zahraničních kapel, divadel a přednášejících. O akcích si vedu evidenci, sleduji výkony účinkujících, zájem diváků a podle toho jednám o jejich dalších vystoupeních i honorářích. Starám se také o propagaci, financování akcí z grantů, sháním sponzory na některé koncerty, vyřizuji složitou administrativu s autorským svazem.

Jak se vašemu tempu přizpůsobila rodina, kde si dobíjíte baterky?

Manžel a starší syn pracují v produkční agentuře Sundisk. Některé pořady děláme společně. Mladší syn se věnuje profesionálně snowboardingu. Na prkně jezdím ráda i já, nejlepší to je ve volném terénu. Sjedu svahy, na které bych si na lyžích netroufla. Líbí se mi i pohyb na kole, kajaku, běžkách, dobře je v lese. Mnohé aktivity se staly součástí rodinného života.

Jezdíte také na dřevosochařská sympozia, třeba v liberecké zoo je od vás vyřezané autíčko pro děti. Je to také způsob relaxace?

To rozhodně, hlavně je to ale dřina. Pracuji jen s pilou, s dlátem to neumím. V současné době dělám hřiště v Dolánkách u Turnova. Dostala jsem se k tomu náhodou. Projížděla jsem Desnou a slyšela zvuk pil, zastavila a pozorovala sochaře při práci. Další rok jsem si koupila pilu a na sympozium se drze přihlásila. Mé výtvory se tam kupodivu hned prodaly.

Na Rampě vystupují také zahraniční hosté, třeba Danny Bryant and Redeyband nebo Joe Bonamassa, kdy začali jezdit?

Jsou tomu asi tři roky. Vytipujeme si kapely, které připravují turné po Evropě a pozveme je. Mnohdy mají jediný koncert v Česku, a když přijedou, jsou mile překvapeni, kde se ocitly. Naposledy třeba kytarista Walter Trout. Takoví muzikanti přitáhnou Pražáky, Brňáky nebo posluchače z Polska. Ti jsou rádi, že nemusejí na koncert až třeba do Londýna. Je to zážitek, ale příprava je leckdy dost náročná. Chystáme například výtečnou zpěvačku Beth Hart. V Čechách ještě nikdy nehrála. Kvůli koncertu byl náš spolupracovník Luděk Hlásek několikrát v Berlíně a Norimberku, přesvědčování Američanky mu trvalo dva roky.

Jak vypadá současná programová skladba, mění se návštěvníci a jejich požadavky?

Měsíčně, s výjimkou léta, máme až 25 akcí. V pátek a sobotu to jsou koncerty různých žánrů a stylů nebo rockotéky. V ostatní dny divadlo, besedy, přednášky, dílny. Oblíbené jsou třeba dokumentární večery, Hovory na Rampě nebo vyprávění cestovatelů, vodáků a horolezců… Často jsou to kamarádi, a když je publikum přátelsky naladěné, rozhostí se tu velmi příjemná atmosféra. Z toho pak mívám pěkný pocit. Na Rampě ale nikdy neuslyšíte třeba hvězdy normalizačního popu, například Michala Davida. Mladí jsou trochu jiní v tom, že dávají ochotně víc za útratu v hospodě než za koncert - i proto jim vycházíme vstříc studentskými slevami. Návštěvnost se odvíjí také od počasí nebo programu v televizi.

Nabízíte zázemí amatérským kumštýřům a začínajícím místním kapelám?

Začínající skupiny podporujeme rádi, ale není to úplně snadné. Pravidelně mají možnost představit se v pořadu Rampa free, již pátým rokem organizujeme soutěžní festival Stárplej, ve kterém si vždy zahraje kolem 20 regionálních kapel. Lidé chodí na to, co znají, jen malé procento aktivně vyhledává novou muziku. Mladé nové skupiny proto většinou zařazuji jako předkapelu, přestože jejich projev může být někde zajímavější než hlavní host.

Děkuji za rozhovor. Ať se daří.

Vytvořeno 1.9.2011 10:28:08 | přečteno 3482x | Petr Vitvar
load