Jan Vízek - zakladatel České mincovny

Jan Vízek má za sebou kariéru úspěšného manažera. Řídil ekonomiku místní Bižuterie, zasloužil se o vznik České mincovny a až do loňského roku stál v jejím čele. Dnes, jak sám říká, si užívá penze. Zajímá se sice dál, co se v Jablonci a jeho oboru děje, hodně času ale tráví jako zahradník a pěstitel.

Pocházíte z Hradecka, co vás přivedlo do Jablonce a ke sklu?

Byla to náhoda. Po svatbě jsme bydleli ve východních Čechách, v místě, kde se nám nelíbilo. Manželku to lákalo do Jablonce, kde to znala. Tak jsem se tu začal v roce 1973 ucházet o zaměstnání. Jako mladý ekonom jsem dostal práci na generálním ředitelství Jablonecké bižuterie. O sklu jsem nic nevěděl, byl jsem úplný laik. Nastudoval jsem si ale rychle všechny technologické postupy výroby skla a bižuterie, až jsem se vypracoval do pozice znalce pracovních činností v oboru. Později jsem byl ekonomickým náměstkem Bižuterie, zůstal jsem dlouho na stejné židli, jen firma měnila názvy a já střídal různé manažerské funkce.

Mincovna oslavuje plnoletost, 1. července si připomíná 18 let od otevření. Kdy ale ve skutečnosti vznikla a co tomu předcházelo?

Zakládací listiny jsme podepsali už v roce 1992. Nutnost vzniku mincovny přinesl rozpad Československa. Až mnohem později jsem se dověděl, že se ČNB (Česká národní banka) starala už dlouho předtím tajně o to, kde razit novou českou měnu, i že jsme byli 22. zájemci v pořadí. Když jsme prvně uvažovali s nynějším ředitelem umělecké průmyslovky Jiřím Dostálem, jestli máme pro vznik mincovny předpoklady a jestli máme vzít za kliku centrální banky, považoval jsem za velkou troufalost. Jirka (Dostál), který jezdil do Kremnice realizovat své návrhy a učil mladé medailéry, to měl už tehdy dokonale promyšlené. Do ČNB mě tenkrát doprovázel spolužák ze studií na Vysoké škole ekonomické, pracoval tam. Naše nabídka je překvapila. Zkoušeli mě, co je to razidlo, a pak okamžitě zavětřili. Uměli jsme v Bižuterii vyrábět velice složité raznice a zaměstnávali 55 rytců. Mincovna v Kremnici jich tehdy neměla víc než pět.

Musel jste se kvůli mincovně naučit opět novým věcem?

Nejen kvůli ní. Po sametové revoluci bylo jasné, že mé ekonomické vzdělání je v tržní ekonomice nepoužitelné. Přihlásil jsem se v Praze na německou Evropskou obchodní školu (Europan Bussynes Schol) a v pětačtyřiceti jsem se vrátil do studentských let. V němčině jsem se učil jak plánovat, financovat a dělat obchodní strategie a pak jsem odjel na dvouměsíční stáž do německé sklářské firmy sídlící na hranicích s Francií a Lucemburskem. Předtím jsem se nikdy na západ nepodíval, z Bižuterie jezdili do ciziny jen technici a obchodníci. Nezdokonalil jsem se tehdy jen v oboru, ale také v němčině. Německým příslovím Leben und leben lassen (žít a nechat žít) jsem se také celý život řídil. Snažil jsem se jít svou cestou a nekřížit cestu jiným.

V mých třiapadesáti letech, když se Evropská unie připravovala na euro, jsem se musel naučit anglicky, abych se domluvil s lidmi Bruselu. Je pro mne zklamáním, že jsem se v pozici ředitele nedočkal ražby českého eura. Člověk ale nemůže naplnit všechny cíle. Mincovna je na této krok připravovaná, zavedení nové měny je ale především politické rozhodnutí, a to v Česku zatím nebylo přijato.

Mnozí manažeři nechtějí opustit své pozice. Co vás přimělo k tomu, myslet na odchod?

Dlouho mě přemlouvala manželka, která si důchodu začala užívat dříve. Já jsem k tomu rozhodnutí dospěl, když jsem se stal služebně i věkově nejstarším ředitelem mincovny v Evropě a málem i na světě. Starší již byl jen ředitel v Alžíru. Všichni mí obchodní partneři a ředitelé bank najednou začali mizet. A za každého se objevil nový mladý kluk. Pochopil jsem, že nastal čas výměny generací. Příroda je moudrá. Mladí se musejí prát a jít do toho naplno. K mému věku se hodí vyrovnanost.

Byla to pro vás velká změna?

Musel jsem si zvyknout na český důchod, což není jednoduché, ale už se mi to snad povedlo. Jinak už si nemusím nic dokazovat. Vím, že jsem odešel v pravý čas a že to bylo správné rozhodnutí. Věnuji se koníčkům a je mi dobře. Někde jsem slyšel, že důchodci mají šest dnů v týdnu sobotu a jeden den neděli a mě to někdy tak skutečně připadá. Pravdu má i můj přítel, dvaaosmdesátiletý sklářský výtvarník a medailér Jiří Harcuba. Podle něj je stáří vrchol života, akorát chodíme častěji k lékaři.

Tvrdíte, že manuální práce na zahradě je pro vás relaxací. V Jablonci se toho ale moc vypěstovat nedá.

U domku máme okrasnou zahradu. Ovoce a zeleninu pěstuji u Jičína na zahradě naší chalupy. Sezona tam začíná třešněmi a končí podzimními jablky, máme i vlastní meruňky. Přináší mi to větší uspokojení, než propotit triko na tenise, který mám taky moc rád. Když se mě ředitel vídeňské mincovny ptal, co budu v důchodu dělat, byl jsem v rozpacích, jestli mu to nepřijde směšné. „Tak to máš nejmodernějšího koně,“ řekl mi, když jsem se přiznal. Také bývalý ředitel finské mincovny se stal ze dne na den farmářem. U mě to není ani módní výstřelek ani rozmar, je to pokračování rodinné tradice. Skončila jedna kapitola, aby mohla začít nová.

Děkuji za rozhovor.

Petra Laurin

Jan Vízek (65 let)

  • Pochází z Nového Bydžova
  • Vystudoval VŠE
  • Stál u zrodu mincovny
  • Má dva syny a dvě vnučky
  • Zásada: Žít a nechat žít
Vytvořeno 13.7.2011 16:26:15 | přečteno 3204x | Petr Vitvar