Ondřej Ruml (*1981) je rodilý Jablonečák, kterému v soutěži X-Faktor musel fandit snad každý. Přijde normální kluk, vypadá, že neumí do pěti počítat a pak vystřihne Boba McFerrina Don´t Worry Be Happy jako mistr. Multiinstrumentalista, který střídá banjo, klavír i kytaru a dokonale ovládá svůj hlas s jazzovým frázováním, teď přichází s prvním sólovým albem Proměna.

Pojďme do jabloneckých začátků. Ještě hrajete v Modrotisku, který skvěle interpretuje country a bluegrass? Co vás k hudbě, v níž hudebníci musí mít prsty bleskurychlé jako pistolníci a chlapácké texty o romantice přivedlo?

S Modrotiskem bohužel už asi dva roky nehraju. Musel jsem odejít, protože jsem to nezvládal časově. Snažil jsem se zuby nehty dostát všem závazkům, ale nešlo to. Začal jsem být pro ně spíš přítěž, protože jsem jim nikdy nemohl slíbit, že daný termín odehraju. Je ale možné, že si ještě párkrát zahrajeme. Nedávno projevili pořadatelé Porty v Ustí nad Labem zájem o Modrotisk se mnou na banjo. Tak tam asi pojedeme, šíleně se těším. Jinak k banju a bluegrassu vůbec mě přivedli rodiče, mají tu hudbu rádi. A když se ptáte na ty texty…ano, jsem velký romantik.

Dalibor Cidlinský hraje na deskách Davida Kollera i Jarka Nohavici. Vy jste se blýskl sólem na banjo na desce Lucie Bílé. Znamená to, že se v Jablonci daří hráčům na strunné nástroje?

S Daliborem jsme chodili společně k Jardovi Žantovi (bývalý banjista Modrotisku) na hodiny. Dalibor byl mladší, začal dřív a mě to nakopávalo, abych makal. Je ale pravda, že jsem jeho virtuozní úrovně nikdy nedosáhl. Tak jsem začal zpívat a o deset let později jsem stál v jeho nahrávacím studiu a točil pro něj zpěvy. Už tenkrát jsme se smáli, jak to je všechno propojené. Život je krásný.

Zdejší hudební školička Ciskotéka měla na můj hudební vývoj obrovský vliv. Cidlinští to dělají dobře. Nenutí malé děti učit se zdlouhavě noty, jako se to dělá v liduškách, ale rovnou hrát. Podle akordových značek. Můj brácha má například hudební sluch a talent, ale je dyslektik. Jako malý chtěl hrát na piano. Jeho učitel v lidušce ho ale od toho svými zkostnatělými metodami krásně odradil. Ciskotéka na to jde opačně. Nechají vás se do nástroje zamilovat, až pak třeba sami zjistíte, že noty nejsou takové zlo a že se můžou i hodit.

Vracíte hudbu k akustickým kořenům. Bez krabiček a samplování je hned slyšet, kdo umí. Čemu dáváte přednost: studiu a perfekcionismu, nebo živému hraní, kde může občas něco uletět?

Občas může něco uletět i ve studiu. Je pravda, že dřív jsem to tak neměl. Točil jsem a točil, dokud to nebylo technicky dokonalé. Výsledek pak ale někdy bývá sterilní, bez emocí. Já už dávno neřeším, jestli to někomu ujede intonačně, nebo rytmicky. Baví mě, když zpěváci dají do písničky ještě třetí rozměr, nějaký osobní vklad. Musím cítit, že se jich to, co zpívají, nějak dotýká. V opačném případě je to nuda. Ale je pro mě samozřejmě mnohem jednodušší se uvolnit na živém koncertě před lidmi, než ve studiu se sluchátky, kde je jen zvukař a producent.

Kdo vlastně ve studiu nakopává muzikanty, aby do CD dostali kromě virtuozity i energii? Bob Dylan si bral do studia muzikanty z ulice a natáčel v podstatě živáky, některé kapely to pojímaly jako mejdany. Co vy?

Vidíte, to jsem nevěděl. To je dobrý nápad. Já ale musím říct, že mám kolem sebe muzikanty, kteří sami sebe jako virtuozy vlastně ani neberou. Myslím, že si to s tou energií dobře uvědomují a snaží se to tam dát. Pokud ne, snažím se je nějak nakopnout. Jakmile do toho ale začne někdo tahat ego, bývám s ním velmi rychle hotov. Většinou s takovými lidmi ani nepřijdu do styku, protože mě nezajímají. Někdy to jsou opravdu brilantní hudebníci, ovládají svůj nástroj dokonale. Jen neumí posloužit celku. Ale ještě k těm živákům - to je v podstatě ideál. Natočit všechno najednou, tak, jak to leží a běží. A nejlépe na první dobrou, jak se říká. Dřív se tak točilo všechno. Někdy to ale nejde. Buď technicky, anebo prostě zrovna není den.

Hrajete s více kapelami, střídáte žánry! Máte nějaký další sen?

Hrát ve filmu. Hraju teď docela hodně divadlo, což mě nesmírně baví. A tak trochu pokukuju i po tom filmu. A taky bych chtěl mít dům u lesa s velkou zahradou. To je sen…

Jaká je vaše nejposlouchanější deska?

U mě se to každý půlrok mění. Momentálně mám v hlavě první desku Druhé trávy. Miluju taky první desku Anety Langerové. A nemůžu zapomenout na všechny desky Dana Bárty a taky J.A.R.

Jak často jste v Jablonci? Kdy nám představíte novou desku?

Jezdím sem tak jednou za dva měsíce. Dám si oběd s rodinou a pak vyrazím někam s bráchy na pivko. Mám to tady rád, je to přece můj domov. S deskou přijedu nejspíš někdy na jaře v rámci turné.

Co říkáte programu Rampy, kde nabízí pódium neznámým začínajícím kapelám, aby se muzikanti otrkali. Zažil jste něco takového taky? Anebo jste rovnou začínal jak „Beatles v Hamburku“?

To je samozřejmě záslužná činnost. Všiml jsem si, že se tomu čím dál víc věnují i kluby v jiných městech. Taky jsme začínali s kapelou Na Rampě. To bylo ještě v dobách, kdy Rampa startovala, to mělo takovou zvláštní energii. Pamatuju si, jak jsem se vždycky těšil na poslední sobotu v měsíci, kdy byla Horečka sobotní noci. To se pouštěla muzika spolu s projekcí klipů. Spousta skvělé muziky. Něco podobného jsem nedávno cítil, když mě brácha konečně vzal do klubu Woko v budově bývalého kina Oko. Tam bych si chtěl jednou zahrát.

Pavel Brycz