Šťastné a veselé, české i německé

Žijeme v prostoru, kde se tradičně stýkaly dvě kultury, německá a česká. Pátrat po kořenech vánočních zvyků: zvlášť českých a zvlášť německých tedy prakticky nelze. Musíme přijmout fakt, že jsou to pramínky spletené do jedné řeky. A vzhledem k tomu, že Vánoce jsou křesťanská tradice, pomineme i ten třetí zdejší pramen: židovský s jeho chanukou. Přesto tradici Vánoc začneme od židovského chlapce narozeného na seně v Betlémě, tedy od Ježíška.

Byl to římský papež Liberius, který rozhodl už roku 354 n. l., že se narození Páně bude slavit právě v termínu zimního slunovratu. Od té doby slavíme jako dnes. Předtím se oslavovalo narození Páně 6. ledna a jistě nás napadne, že pravoslavná neboli řecká ortodoxní církev u toho zůstala. Důvod, proč papež umístil tak důležitý křesťanský svátek do období, kdy lidé nadšeně na ulicích Říma, ale i všech dalších měst vítali zlom, kdy konečně odchází dlouhé zimní noci a vrací se delší den, byl prostý. Takzvané saturnálie býval bouřlivý pohanský svátek, nevázaný hodokvas, kdy lidé běhali se světly po ulicích a chovali se asi jako o dnešním Silvestru. Inu, ústup zimy a příchod tepla a vhodných podmínek pro zemědělství jim zaručoval více potravy, a tak není divu, že se toto dělo už ve všech předkřesťanských kulturách.

Co s tím měla církev katolická a její nejvyšší představitel dělat?! Pokusila se toto bujné veselí překonat nejkrásnější událostí pro všechny křesťany a vskutku se jí to podařilo. I když ty veselice v nějaké podobě trvaly dál a kněží celou dobu bojují s tím, že lidé mastí o vánočních svátcích karty, vyvádějí různá alotria a pijí alkohol i na Štědrý den.

Pravda stará jako všechny tradice je, že člověk je zlobivý tvor, a vymýtit třeba takové nešvary, které považujeme za hřích dnešní moderní doby, že na půlnoční přijdou opilí lidé, se nikdy nepodařilo. Však třeba v historických pramenech z roku 1805 si kněží z našich končin stěžují, že na půlnoční často vyrušují opilci, a proto musí být přesunuta třeba na 18. hodinu.

Vánoční strom na náměstí - žádná novinka

Adventní i vánoční čas býval obdobím obdarovávání, a to ještě vůbec nemluvíme o nějakých dárcích pod ozdobeným vánočním stromečkem. Do takového 18. století dokonce žádný vánoční stromeček v domácnostech nebyl. Ten k nám na Jablonecko a Liberecko, tedy do vesměs německého prostředí, přišel z Německa. V 18. století si oblíbili nosit domů živé stromky. Ale ani obliba zelených větviček nebyl tak docela nový vynález. Prostě se jen lidé vrátili snad pod vlivem preromantismu, té touze k návratu po staré moudrosti předků, k něčemu, co tu vždy bylo. Věčně zelený strom jako symbol života fungoval už od dob pohanských.
Co je pozoruhodné, že ten náš malý stromeček v domácnosti měl vlastně svého velkého předchůdce na náměstích a ryncích. Pisatel těchto řádků se vždy domníval, že šumavští velikáni na náměstích českých měst, kteří se slavnostně se zpíváním rozsvěcují, jsou vynálezem dnešní doby. Není tomu tak. Jak dokládají historické prameny opět z Německa, byly stromy na veřejných prostranstvích běžné a dávno předběhly stromky rodinné v domácnostech.

Už Lucas Cranach měl na začátku 16. století na svém obraze osvětlený vánoční strom. Katoličtí kněží však proti stromkům dlouho brojili, protože to byl pohanský zvyk. Němečtí protestanti však přišli se stromy se svícemi a jsou doložené z Berlína průvody, které občas způsobovaly dokonce požáry.

Z toho vznikla i k nám přenesená tradice stromů na veřejných prostranstvích. Vánoční stromy bývaly nazdobené jídlem, jablky, pečivem, a řemeslnické cechy, které se vždy staraly o společenský život, pořádaly pod nimi trachtace. Tyto cechy se scházely při všech zásadních náboženských slavnostech a společně slavili. Zpívali, tancovali kolem stromů, pochopitelně i popíjeli. Na závěr takové slavnosti jídlo ze stromu setřásli, aby ho věnovali chudým, mrzákům, sirotkům a rozdělili do chudobinců, které město spravovalo.

Doba vánoční pochopitelně poskytovala možnost vítaného přivýdělku, takže lidé z blízkého i dalekého okolí přinášeli v nůších, přiváželi na saních či vezli na trakařích, pokud výjimečně nenapadl sníh, na trhy své výrobky.

Naděluje Ježíšek, nebo Christkind?

V německém prostředí je známá postava Christkind. Spanilá dívenka v bílých šatech. Chodila pochopitelně i na Jablonecku a v Podještědí, Češi ji počeštili ve svých pochůzkových hrách na Krystýdle. Jak tato tradice vznikla? Vyvolal ji prostestantský reformátor Luther. Vezmeme-li si německou literaturu, která se o tom zmiňuje, zrušil všechny světce, tedy i Mikuláše. Do té doby všem katolickým dětem naděloval právě Mikuláš. Jmeniny slaví až 6. 12., ale protože v církevním uvažování každý den začíná v předvečer, nadělovalo se už 5. 12. Děje se tak dodnes.

Vánoční nadílka od Ježíška v době Luthera však ještě neexistovala. A tak přišel reformátor s náhradním řešením, že bude nadělovat Christkind. Od té doby chodila Christkind. V německých oblastech po obou stranách hranice chodil i Ruprecht, chlap v kožichu s řetězem, zabalený do slámy, aby vypadal strašidelně jako čert, a s nimi někdy hauzíroval i anděl, někde i svatý Petr.

Chodili po domech a zkoušeli děti, jestli se modlí. Zpívala se i kolední písnička.

A i když nakonec v domácnostech do dnešních časů zvítězil Ježíšek coby ten, kdo naděluje dárky pod stromeček, Christkind jako zvyk a hezká tradice se dlouho udržel vedle něj či u sousedů ještě drží, nebo se na něj aspoň s láskou vzpomíná, byť na naší straně hranice už zase putuje Mikuláš s andělem a čertem.

To jenom ve Vysokém nad Jizerou nadělovala štědrá bába. Ale tu asi vymysleli Češi. Znáte je! Kam čert nemůže, nastrčí ženskou…

(pb)

Vytvořeno 1.12.2010 9:11:26 | přečteno 2363x | Petr Vitvar