Narodil se 9. 1. 1914 v Plzni, po reálném gymnáziu byl přijat na pražskou AVU, ale když zjistil, že na ní nedosáhne vzdělání opravňující k dráze středoškolského profesora, přešel na ČVUT. V letech 1931-1936 tam studoval mimo jiných i u profesora Cyrila Boudy.

ČVUT nezajistilo začínajícímu umělci titul akademického malíře, ale umožnilo se nespecializovat, protože se zde nejen kreslilo a malovalo, ale i modelovalo a poznávaly všechny grafické techniky. Značná pozornost se věnovala i restaurování a všem v minulosti i současnosti užívaným malířským technikám.

Po absolvování učil na několika školách. Na radu Cyrila Boudy a pozvání spolužáka Vorlíčka, který hledal pedagogy na obnovenou Státní odbornou školu pro umělecký průmysl, se přestěhoval v roce 1946 do Jablonce. Plánoval, že se po pěti letech do Prahy vrátí, ale když byly po roce 1950 zrušeny výtvarné spolky a nahrazeny jednotným Svazem čs. výtvarných umělců s pobočkami v krajských městech, zůstal. Návrat do Prahy bez uměleckých spolků pro něj ztratil smysl. Začal se účastnit výtvarného života v krajské organizaci SČSVU v Liberci, jež pořádala výstavy i v Jablonci.

S Vorlíčkem patřil přes rozdílné pohledy na společenský i umělecký život k žáky nejmilovanějším učitelům. Vorlíček je seznamoval s uměleckým odkazem dávných předchůdců, Pokorný s představiteli meziválečné avantgardy, přáteli ze Skupiny 42 i dalšími umělci, s nimiž se v Praze za války spřátelil. Oba také připravovali nejtalentovanější žáky ke zkouškám na pražské vysoké umělecké školy. K Pokorného žákům patřil například i Jaroslav Šerých.

Po zrušení jablonecké školy byl několik let výtvarníkem vývojového střediska sklářské školy v Železném Brodě. Roku 1954 se na obnovenou jabloneckou školu vrátil a učil na ní až do roku 1961. Pak se stal „výtvarníkem ve svobodném povolání“.

Již jako student byl tak vynikajícím kreslířem-realistou, že profesor Bouda na jeho kresby ještě po letech vzpomínal. V 50. letech proto neměl problémy s vládnoucím socrealismem, ale až k popisnosti se nikdy nesnížil. Nebyly mu cizí ani některé náměty s pracujícími. Za války patřil k malířům a sochařům, kteří se o dělnické a sociální motivy zajímali. Počátkem 60. let završil „nejrealističtější“ období obrazy ze sklářské a bižuterní výroby.

Po politickém uvolnění na přelomu 50. a 60. let mohl navázat na tvorbu ze 40. let, nebo jako mnozí jeho současníci podle dostupných reprodukcí napodobovat zahraniční vzory. Vlastní umělecká odpovědnost mu toto však nedovolila, a tak i pro novou tvorbu hledal vlastní výraz. Časem se mu to podařilo. Obrazy s figurálními motivy, namalované od konce 60. do začátku 90. let, patří k jeho nejpozoruhodnějším.

Po srpnu 1968 byl Svaz československých výtvarných umělců včetně liberecké pobočky zrušen a do „normalizovaného“ Svazu českých výtvarných umělců z politických důvodů nebyl přijat. Proto až do konce 80. let málo vystavoval. I s tím se však poměrně dobře vyrovnal. Ctitelé jeho tvorby za ním přicházeli do ateliéru a povídali si nejen o nových obrazech.

Začátkem 70. let začal malovat zájemcům dostupnější miniatury. Některé vznikly ještě před namalováním velkého plátna se stejným námětem, jiné až potom, když si potřeboval vyzkoušet možné varianty na téma, jež ho zaujalo.

Pokorný byl i grafik. Věnoval se grafice příležitostně od studií, po roce 1945 usiloval o členství ve SČUG Hollar, od 60. let si přivydělával listy-diplomy, ale soustavně se jí zabýval až od 80. let. Ovládal téměř všechny techniky, ale linoryt a zejména čárkový lept i lept doplněný akvatintou mu byly nejbližší. Volné grafické listy, knižní značky, novoročenky a ilustrace do bibliofilií tvořil až do konce života.

V 70. a 80. letech vystavoval jen v liberecké prodejně Díla, v Semilech, Lomnici a Železném Brodě. V 90. letech si to vynahradil samostatnými výstavami v řadě českých měst, ale také v Německu a ve Francii.

Antonín Langhamer