Jak jste se ocitl v Jablonci?

Narodil jsem se v Hlinsku, vyrůstal ve Skutči. Je to malé město, s přilehlými vesnicemi asi 5 000 lidí. Vesnická atmosféra. K výtvarnému řemeslu jsem se dostal přes rodinnou známou z Jablonce. Když jsem se rozhodoval co po škole, ona našim doporučila jabloneckou uměleckou průmyslovku. Přijel jsem se podívat na den otevřených dveří. Uchvátilo mě to. Chodil jsem na výtvarnou přípravku v rámci malého města, akademický malíř Václav Zeman mi dával lekce kreslení, jednou týdně, pak dvakrát. Výsledkem bylo, že jsem se sem dostal.

Výtvarnictví jste neměl v rodině?

Můj děda měl výtvarný talent. Ten mě k tomu vedl. Investoval do mě čas, a když jsem byl hodně malý, pořád jsme spolu kreslili, malovali. Byl to společný čas, na který hodně rád vzpomínám. Pak jsem zjistil, že mě baví pozorovat věci a kreslit je. Mimo nucený pobyt ve škole jsem svůj čas dělil na kolo a na kreslení. Pořád jsem něco kreslil. O Vánocích, o Silvestru…

To jste byl na základní škole spíš exot.

Určitě. Nesetkal jsem se ale s negativní reakcí. Spíš to byl obdiv spolužáků. Když potřebovali něco nakreslit, šli za mnou. A vyhrával jsem školní soutěže. U nás ve Skutči nebylo moc pracovních příležitostí, žili tam většinou zemědělci, jen menšina pracovala v plynárně, vyráběla boty, těžila žulu. Většina spolužáků měla za rodiče zemědělce a můj otec jím byl taky. Předpokládalo se, že většina z nás to zdědí. Vzpomínám na bludný kruh orby, setí a sklizně. Vůbec mi to nepřišlo přitažlivé. Chtěl jsem z toho ven. Hned, jakmile jsem se naučil orat, jsem pochopil, co je to za dřinu, a chtěl jsem studovat, ne dřít rukama v zemědělství.

Ale teď taky pracujete rukama!

Jasně, ale svým způsobem je to intelektuální činnost, protože ten tvůrčí proces se nedá urvat silou, nejdřív musíte mít ideu v hlavě. Pak teprve přichází ruční práce. A není to rutinní dřina do úmoru.

Přišel jste do většího města, potkal vrstevníky zapálené do kumštu. Ale možná jste už nebyl jednička?

Já to bral hodně pozitivně, byli jsme dobrý kolektiv, mí učitelé - dnešní mí kolegové na náš ročník s velkým vděkem vzpomínají. Šlo nám všem o to něco dokázat. Byla u nás taková správná rivalita. Soupeřili jsme, hecovali se, ale přitom jsme byli kamarádi. Se spolužákem Vojtou Dostálem jsme byli na stejném oboru, seděli spolu v lavici a neexistovalo, aby jeden nebo druhý udělal něco líp. Hnalo nás to dopředu. To že člověk nebyl najednou jednička, nám nedocházelo. Rivalita nenastala ani teď, s Vojtou se účastníme soutěží na mince pro mincovnu i Českou národní banku dodnes a každý úspěch si přejeme. Ten lidský moment mi přijde hodně cenný.

Vy jste se po studiích na pražské AVU vrátil do Jablonce. Proč?

Ředitel SUPŠ Jiří Dostál mě pozval učit, už když jsem byl ve druháku na akademii. Bral jsem to jako jistou věc, že se vrátím. S diplomem z AVU, kde jsem vystudoval figurální sochařství, jsem po prázdninách 2006 nastoupil a od té doby zde učím.

A co mince a medaile? První máte už z roku 1999. Musel jste být ještě student.

Ano, začínal jsem se účastnit soutěží už na škole v Jablonci. S Vojtou Dostálem jsme v 1. ročníku na VOŠ udělali návrhy medaile ke 400 letům udělení erbu sklářskému rodu Wanderů. Přijeli zástupci z numismatické pobočky a vybrali si můj rub a Vojty líc. Dali je k sobě. Byla to naše první realizace, první finanční odměna a pro nás velká čest.

Jaké své mince nebo medaile si nejvíc ceníte?

Nejvíc těch, které nebyly realizované. Je rozdíl vyhrát soutěž a mít realizaci. Výtvarná komise vás ocení a doporučí, ale bankovní rada to nemusí nutně potvrdit. Stalo se mi to celkem třikrát a tyto vítězné návrhy považuji za nejlepší: Zakládání vinic Karlem IV. a Jiřího Trnku. A z realizovaných si hodně cením zámku Kačina.

(pb)