Zdeněk Lhotský o současném sklářském průmyslu

Rozhovor s výtvarníkem a majitelem sklářského studia

Sklářský průmysl upadá, továrny a soukromníci krachují, zaměstnanci končí na pracovních úřadech, studenti z uměleckých škol nemají uplatnění. Opravdu je situace tak beznadějná?

Situace není beznadějná nikdy, bohužel se potkalo několik faktorů, které ovlivňují současný stav. Jednak bižuterie nebyla nikdy výsadou českou, většinu obchodních a výrobních kapacit vlastnili Němci, takže po válce logicky došlo k odlivu know-how. Situace po roce 1948 věci rozhodně nepomohla, v tom není sklo a bižuterie výjimkou. Znárodnění akcelerovalo vznik velkých výrobních celků a ty mohly zcela pohodlně fungovat v rámci RVHP. S rozpadem tohoto ekonomického a ideologického systému se tyto celky zcela logicky srazily s konkurenčním bojem a jak známo, na trhu nikdo nikoho nešetří. Je to skutečný boj a je třeba ho vést jako bojovník. Porevoluční představa většiny o tom, že konečně máme tržní hospodářství a jsme za vodou, je čirá chiméra. Tržní hospodářství je, mimo jiné, založeno na velké míře discipliny a osobní odpovědnosti. Velkým problémem je i čínský fenomén. Toto jsou výchozí pozice současné situace, ale jak už jsem řekl, situace není nikdy beznadějná. Zapomeňme na megafirmy a vraťme se zpátky do doby, kdy fungovaly malé dílny, jež byly flexibilní a operativní. Hlavně se nenechme ukolébat sociálním systémem.

Je pravda, že sklářský a bižuterní průmysl „zkrachoval“, ale schopní výtvarníci, kteří to umějí a mají nápady, se dokážou i v nových podmínkách úspěšně prosadit?

Mluvíte o výtvarnících, ale jádro problému je v průmyslu. I výtvarníci se svými mnohdy skvělými nápady potřebují silné ekonomické zázemí, bez něj se pohybují v rovině studiové tvorby, ale ta nikdy nebude tvořit těžiště ekonomiky. Výroba je složité předivo ekonomických a obchodních vztahů, jemností, osobních kontaktů a historických zdrojů. Bižuterie přece nevznikla ve 30. letech, ale vyvíjela se po staletí. Nejsem historik, ale běžně jsou k mání odborné studie třeba pánů historiků Langhamera nebo Dr. Nového. Za vším úspěšným stála houževnatost, píle a cílevědomost podpořená vizí. Vize dnes chybí, nevím proč. Podívejme se do muzeí a sbírek, najdeme zde obrovskou rozmanitost a srovnáme-li to s tím, že v bižuterní výrobě v posledních letech převažovaly perle, zjistíme, jaké rezervy zde jsou. Nakonec bižuterie nemusí být jen skleněná, vývoj se hrne kupředu. My ale často jdeme na věci opačně. Spolupracujete-li s řemeslníkem, téměř vždy začíná větou: „To nejde…“ Teprve pak se zjistí, že to vlastně jde, ale ty drahoty jsou rituál. Rituál negativismu. Zkusme rituál pozitivismu, svět to ocení.

Jaká je vůbec pověst „rodinného stříbra“ skla a bižuterie v zahraničí? Neujíždí nám vlak?

S překvapením jsem zjistil v New Yorku, že termín „Bohemian glass“ má obrovské jméno i přesto, že už v podstatě nic podobného neexistuje. „Czech glass“ tam nikoho nezajímá. Snad trochu v oblasti studiového skla, ale to je jen nepatrný segment ekonomiky a příliš lidí to neuživí. To je jemnost, kterou je třeba reflektovat, ale jak známo, obchodní vztahy jsou jemnostmi tvořeny. Vlak už nám ujel v mnoha ohledech dávno, nezbývá než počkat na další, ale musíme nastoupit hned do prvního vagonu, na lokomotivu nás dnes světový trh těžko pustí. Chce to obrovskou houževnatost, ale hlavně vizi. Také se zbavit dojmu, že jsme nejlepší, stará česká choroba. Kdo jezdí ven, ví, že nejlepší nejsme. Dobří ano, ale dělejme maximum, aby nám to bylo ku prospěchu.

I v minulosti krize přicházely a odcházely. Co by ovšem pomohlo Jablonci, Železnému Brodu atd., aby přežily krušnou dobu? Mají lidé z oboru jasno, existují konkrétní řešení?

Obvykle říkám, že ztratí-li se jen z jedné generace v Čechách sklářská zkušenost, je vše nenávratně pryč. Ta zkušenost se získávala generačně po staletí, dnes ještě mnoho dětí ví, co je to otep, mačkárna, perle. Téměř v každé rodině. To je ono rodinné stříbro, ne-li zlato. Barák můžete postavit a zbourat, ale bude mít smysl jen tehdy, pokud ho naplníte kvalifikovanou silou. Aby se z nějakého provozu stal mlýnek na peníze, stojí to hodně potu, v historii i krve. Ale i u mlýnku na peníze musíte točit klikou. Někdy to jde dosti ztuha. Opět říkám, nejde jen o výrobu, ale hlavně o obchod. I obchod se musí dělat s obrovskou dávkou vize a inspirace. Obchodník musí být kreativní jako umělec. Nemám rád vymýšlení geniálních řešení, většinou vše stojí na systematické práci.

Jaké jsou dnes největší trhy? Jablonečtí výtvarníci se snaží prosazovat v Hongkongu a Číně. Na vlastní oči jsem viděl „zakázku na skleněnou pandu“. Jak to probíhá u studia, sklářské firmy, výtvarníka, obesílá soutěže, festivaly, uchází se o zakázky s „bookem“ prací?

Nejsem odborník na obchod s bižuterií, ale svým způsobem se všechny oblasti podobají. Dá se o tom koupit brožurka, nebo se to dá i vystudovat, u nás nic podobného asi neexistuje, nevím o tom. To jsou výchozí předpoklady. Co se nedá naučit, s tím se člověk musí narodit a je to jako v každém oboru, někdo má prostě talent, šestý smysl, osobní kouzlo. Za zákazníkem se musí jít, kdo čeká, že si ho někdo najde, Bůh s ním. Je třeba být vidět, veletrhy, katalogy, web jsou samozřejmostí. Musíte sledovat konkurenci, ne kopírovat, to je cesta do pekel. Okouzlil mě Tomáš Baťa tím, že téměř celý život nosil na nohou boty od konkurence a zpravidla každou jinou, takže testoval konkurenci dvakrát rychleji než konkurent. Nádhera, imaginace!

Co mladí absolventi uměleckých škol, jaké jsou jejich šance získat věhlas?

Co se děje ve volném umění příliš nesleduji, mám co dělat, abych stačil sledovat, co se děje u nás ve firmě na Pelechově u Železného Brodu, ale dobří lidé se rodí stále a svět je otevřen všemu dobrému. Svět je otevřen. Tuto větu by si měli všichni opakovat stokrát denně, jenže mám pocit, že ostnatý drát na našich hranicích byl jen dekorace, ta opravdová bariéra je v nás. Je třeba s ní bojovat. Největší boj musíme podstoupit sami v sobě. Máme tendenci svlékat kalhoty před brodem, ne před Železným, to by bylo alespoň zábavné.

Pozor, ale znám spoustu statečných a pracovitých lidí, kterým to funguje a nevědí, kam dřív skočit. Zatím zaměstnávají pár lidí, ale jestli tu něco vznikne, určitě právě na nich, nebo na jejich dědicích. To je radost. A nedělají za čínské peníze, takoví už naštěstí krachli, protože je to pitomost a u nás to nejde, chcete-li podnikat čistě a podle zákona. Také nevěřím v příchod velkého investora, to je situace, ze které bývá zle. Přijde, odejde a co dál?

Z rozhovoru s jabloneckou výtvarnicí jsem nabyl dojmu, že boj o zakázky se nevede úplně v rukavičkách. Existuje přesto nějaká cechovní solidarita?

To je velké téma. Jak známo, i v tvrdě konkurenčních podmínkách jablonecké bižuterie si konkurenti postupovali zakázky, když nestíhali. A to jen proto, aby neutrpěla stavovská čest, protože pak by utrpěla celá oblast a mohlo by se stát, že by se vytvořilo povědomí, že Jablonečáci nedodávají včas. To dnes chybí a odnáší to všichni. Češi ztratili schopnost spolupráce. Ohromně si škodí. Svět je založen na spolupráci, protože to je jednak výhodné a jednak příjemné. Všechny vazby se navazují smysluplnou spoluprací. Kdo se snaží zabetonovat, zůstane zabetonován. Dobře mu tak!

Konkurenční boj se samozřejmě nevede v rukavičkách, ale má to své etické hranice. Když někomu nepomůžete z louže, může se stát, že vás nechá spadnout do studny. Obchod je boj, ale má svá pravidla. Trpím, když je u nás obchod považován za něco špinavého, a ještě víc, když tomu tak je. Špinavým obchodem získáte rychle něco, čistým hodnotu, a nemusí to být jen peníze.

Ubylo dětí, náklady na udržení uměleckých škol jsou vysoké, poptávka po absolventech nižší. Některým školám hrozí zánik. V Jablonci se orientují na nové obory: medailérství a propagační výtvarnictví. Dá se tomuto trendu ještě nějak jinak čelit?

Myslím, že škol je zbytečně moc, a lehce se může stát, že padne průmyslovka, která má velkou tradici a kvalitu. Ty horší nakonec padnou také, ale ty dobré už nikdo nevzkřísí. Cesta je v otevírání nových, perspektivních oborů, školy se musí zatraktivnit. Zase to souvisí s vizí státu. Buď budeme montážním závodem, nebo budeme svět napadat produkty s vysokou přidanou hodnotou.

Pak je třeba ale změnit i výuku, mladí lidé se musí učit vedle odborných disciplin i podnikat - jak tomu ostatně bylo v historii - a obchodovat. Kdysi jsem psal projekt pro jednu školu v zahraničí, tedy svoji vizi, a doporučil jsem jim, aby ze studentů dělali malé tvůrčí dílny, nápadem počínaje, přes výrobu a obchodem konče. To je ale dlouhá cesta. Ze své zkušenosti vím, že po studiu na vysoké škole se celkem logicky rozdaly karty mezi kolektivy lidí, kteří spolu přirozeně na škole diskutovali a spolupracovali. Bylo jasné, co kdo umí, jestli je čipera, nebo lenoch, spolehlivý či nikoliv.

Sklo se nakonec asi udrží, když vám praskne přehrada, není to konec vody, ale vše se vším souvisí. Věřím v pud sebezáchovy a ve schopnosti nás všech, jen je najít.

(pb)

Vytvořeno 29.10.2010 12:57:35 | přečteno 3600x | Petr Vitvar