Sklo vyteklo z prasklé vany

V úterý 12.10.2010 měli zájemci možnost navštívit v klubu Na Rampě audiovizuální performanci Lenky Morávkové „Sklo vyteklo z prázdné vany“ s podtitulem „bez/naděje bez skla“. Šlo o analýzu tradice ve chvíli, kdy hrozí její zánik. Experimentální dokument či lépe řečeno videoart odkrývá současnou situaci sklářského regionu Jablonecka.

Působivá industriální skladba, doprovázená obrazem a záznamy rozhovorů s lidmi ze sklářského oboru přilákala do klubu zhruba sedmdesátku diváků, vesměs spojených se sklářstvím a bižuterií. Některé věty typu „ztratí-li se jedna generace sklářů, ztratí se tradice úplně“ zněly ve smyčce jako mantra a objevovaly se i ve filmové projekci. A jaký byl motiv, že se mladá absolventka elektronické kultury a sémiotiky a doktorandka v oboru antropologie na pražské Filozofické fakultě věnovala tomuto dnes aktuálnímu a zároveň palčivému tématu?

Lenka Morávková alias Knoflenka se od malička zabývá hudbou. V poslední době tvoří i angažované soundartové projekty, kde se mísí její zájem o hudbu, zvuky reálného prostředí, studium antropologie i nahlížení věcí v sociálním kontextu. Vzhledem k tomu, že vyrostla v Železném Brodě ve sklářské rodině, téma si ji prakticky našlo samo.

Mladá umělkyně vzpomíná, jak žili všichni takovým komunitním životem, všechny tety z paneláků pomáhaly s hlídáním dětí. A zároveň všechny pracovaly ve sklářství, doma tvořily se sklem, jedna navlékala korálky, druhá měla doma kahan. Šlo o úplně běžnou součást jejího života a ve chvíli, kdy jí přišlo, že poslední dobou zaniká, je třeba něco udělat. Všude slyšela jen stížnosti, ale jako představitelka nové generace vzdělaných mladých lidí, zdravě sebevědomých a vyznávajících činy, si uvědomila, že dokud se to bude držet na úrovni hospodských stížností, nic se nestane.

Je třeba udělat víc, nejen pro Čechy typicky brblat, ale nic s tím neudělat. A tak pojala svůj audiovizuální projekt jako manifest. Chtěla vykřičet do světa problém, medializovat jej. A protože má ráda zvuky, začala je ve sklářském provozu zaznamenávat. Mnoho těch zvuků zmizí nenávratně, zanikne-li tato průmyslová produkce.

Industriální ruchy, které nasbírala, nejsou úplně libozvučné, třeba takové sekání skla. Ale spousta z nich je ve výsledku jemných. Když se sníží brusce tón, zní náhle nádherný medový bas. Rytmus určí stroj, který seká sklo, do toho jede basa - bruska a nahoře zní jakoby vokály, ale je to jen zvýšený tón brusky. Lenka Morávková tvořila s obrovskou databází zvuků, rozdělila si je a díky speciálnímu počítačovému programu, kdy každý z těch zvuků může použít a hrát jej na miniklávesy, zkomponovala celou industriální skladbu. Výsledek zní příjemně, ale hudba je to řízná. Sklo je prostě takové! Ty, co s ním zacházejí, někdy spálí, jindy pořeže. Nechtěla přeslazený dokument.

Do projektu, který vytvořila během půl roku s partou umělců a přátel za podpory grantu Mládež v akci, zařadila i rozhovory s lidmi od řemesla. Mluvila s nezaměstnanou absolventkou sklářské školy, s podnikateli ve sklářství i s předsedou Svazu výrobců bižuterie.

Ve svém manifestu chtěla za prvé alarmovat a upozornit na problém, za druhé mluvit o kráse řemesla a skla a za třetí se ptá: „Co dál?
I proto celý večer zakončila beseda s odborníky, a byť i z jejich úst zaznívaly informace o alarmujícím stavu českého sklářství, rozhodně to nebyla akce beznadějná.

Pavel Brycz

Další informace

Vytvořeno 29.10.2010 12:57:42 | přečteno 2458x | Petr Vitvar
load