Jaroslav Tománek (*1938) se z rodného Jablonce podíval do světa díky výjimečnému nadání. Absolvent pražské konzervatoře, člen Pražských madrigalistů a Pražského filharmonického sboru dostal od Boha hlas takového rozsahu a udivujících výšek, že vyzpíval i repertoár, který v minulosti mohli zpívat jen kastráti. Není divu, že jeho dar využil na slavné desce Vánoce ze Zlaté Prahy i Karel Gott.

Jak jste se ke zpěvu dostal?

Doma se zpívalo. Chodil jsem do hudebky a hrál na housle. Uvažoval jsem o houslích na pražské konzervatoři, jel jsem k profesorovi Voldánovi, byl tenkrát vyhlášený. Zahrál jsem a on: „Vezmu si vás do práce na 3 měsíce, pak byste šel ke zkouškám. Ale to je cvičení 7 hodin denně!“ Sedm hodin denně fidlat? To jsem vzdal! Žila tu Blanka Pelcová, sopranistka, šel jsem za ní. Asi dva roky jsem u ní studoval zpěv a v roce 1956 jsem se přihlásil na konzervatoř. Vzali mě. Na škole přišli na to, že jsem nejen tenor, ale mohu zpívat i kontratenor.

Co to je kontratenor?

Měl jsem hlas až do tříčárkovaného éčka. To vyzpívali jen kastráti. Je to altová poloha, jako když zpívá žena alt. Když jsem zpíval ty výšky, občas se mě v zákulisí známí ptali: „Máš to tam dole?“ Já odpovídal: „Ano, mám…“

Těch výšek se dá dosáhnout cvičením?

Ne, musí mít člověk nadání. Najednou mi v hrdle přeskočil nějaký rejstřík tenorový a mohl jsem zpívat ještě o oktávu výš. V krku se mi to upevnilo, dva profesoři zpěvu mi pomohli hlas uhladit. Ale jinak je to dar od Pánaboha. Nejúžasnější období jsem zažil s Pražskými madrigalisty, zpívali jsme gotický a renesanční repertoár. Mohl jsem natočit věci, které by jinak musely nazpívat ženy.

Nahrál jste i desku s Karlem Gottem.

Pražští madrigalisté dělali soudobou muziku a za éry vedoucího Miroslava Venhody se profesionalizovali. V roce 1967 mi od něj přišel dopis, že by mě rád angažoval. Přijal jsem a strávil tam nejkrásnější léta života. 12 let. Zpíval jsem komorní sborový zpěv a začal svou kontratenorovou éru. Koncertovali jsme v USA, Japonsku. Venhoda měl dokonce nápad na takový souboj tenorů, kde bych se ve zpěvu potýkal s Karlem Gottem. Z původní idey vzniklo nakonec něco jiného, vánoční deska, kde našemu zlatému slavíkovi zpíváme vokály. Během představení projektu ve Frankfurtu vznikla i naše společná fotografie.

Hodně jste spolupracoval s tatínkem Marka, skladatelem Petrem Ebenem.

Eben si vybral Pražské madrigalisty i proto, že věděl, kam až mám rozsah a jak s ním mohu kouzlit. A podle toho psal hudbu. Spoléhal se, že vytvořím nějaké kudrlinky a mě to bavilo, já se nemusel nutit. Mně improvizace přicházela na jazyk a z hrdla ven.

Snížil se vám léty hlas? Nebo jste až do konce kariéry měl kontratenor?

Já už potom kontratenor nezpíval. Byl jsem ve sboru filharmonie v tenorové sekci, tam se nevyžadoval. A když se nástroj nepoužívá, zanikne. Jakmile to člověk netrénuje, hlas se usadí na nějakém rozsahu. Zesílil mi víc jako tenor. A ztratil altovou barvu. K výškám jsem se už nikdy nedostal.

Proč jste se nepřestěhoval do Prahy?

Moje paní žila v Jablonci. Viděli jsme se jen o víkendu, několik týdnů z roku jsem býval i ve světě. Nechtěla do Prahy, i když jsem tam měl možnost získat byt. Ale já bych stejně byt tady nepustil, máme ho od roku 1946 a s Jabloncem jsem spojený. Vrátil bych se. A tak se stalo. Zvykl jsem si tu, mám tu kamarády. Jsme blízko přírodě, jsou tu hezké zimy, byť tvrdé.

Necítíte smutek, že jste natočil spoustu desek a skoro nikdo to neví? Zpíváte ještě?

Ne, vůbec, jsem spokojený. A zpívám jen tak doma se ženou, ještě má ve svých jedenaosmdesáti zajímavý hlas, soprán. Něco začnu a ona se přidá… (zpívá) Hmmmmm, ach ty jsi úžasná…!!!

Jakou máte rád muziku?

Na konzervatoři jsem se setkal s Milanem Chladilem. Dostal se k panu Vlachovi, učil se u profesora zpěvu Karenina, což byl ve své době světový zpěvák. Gott k němu také chodil, ale jen jako externista. Chladila jsem měl rád, škoda, že skončil díky alkoholu, jak skončil. Jinak jsem chodil do třídy s klavíristou Rudolfem Roklem. My měli třídu dohromady: zpěváci a klavíristi. A to byl klavírista od Boha! Už v době studií uměl zahrát cokoliv zpaměti, všechno klasické jazzové věci. Na Rokla se nedá zapomenout!

(pb)