Když za Rakouska-Uherska roku 1880 byla založena Němci v Jablonci škola pro kreslení, modelování a cizelování, vynutil si ji především vzrůstající bižuterní průmysl pod Jizerskými horami.

Začátek století ve znamení uměleckého směru secese zachytili profesoři školy i díky kontaktům a vazbám na Vídeň a podíleli se i se svými studenty a absolventy na vytvoření typické „jablonecké secese“.

Také za první republiky si škola držela vysokou úroveň, konkurující dokonce uměleckému vzdělávání na vysokých školách, a s příměsí německé národní hrdosti úspěšně soutěžila i s českou pražskou UMPRUM.

Na vysokou profesionalitu německých kolegů navazovaly generace českých výtvarníků i v poválečné éře, neboť si dobře uvědomovali, jaké rodinné stříbro zdědili po těch, kteří valnou většinou museli odejít, a byť politická situace tomu nepřála, kontakt mistrů uměleckého řemesla Čechů i Němců nikdy úplně nevychladl.

Slavná bižuterie dala městu přívlastek, jako když se řekne o středočeských lázních: „Na srdce jsou Poděbrady.“ Vždyť i mistr jazyka, písničkář Karel Plíhal nechal ve své slavné písni „Japonce darovat korále až z Jablonce“, a to ještě při psaní songu zdaleka netušil, že jeho kamarád Nohavica tu nechá kousek srdce a bude se sem vracet při psaní písní, zvlášť pro své nejlepší album Divné století.

Při dnešním pohledu to vypadá, jako by krachem Jablonexu „jablonecký pramen“ vyschl, ale i v minulosti zažíval bižuterní průmysl časy dobré i zlé. Nikdy se však nestalo, že by Jablonec přišel o to nejcennější, talentované a šikovné výtvarníky. V dnešní SUPŠ a VOŠ na Horním náměstí už to jsou nejen odborníci na bižuterii, ale i medailéři, propagační grafici i architekti.

Město škole - škola městu

K pochopení, co znamená umělecká průmyslovka pro město, nemusíme být zrovna kulturními antropology. Srovnáme-li dvě města, třeba stejně veliká, jedno však má výjimečnou střední školu, druhé nikoliv, všimneme si zásadního rozdílu. Jako by ve městě, kde chybí proudy mladých z blízka i z daleka, se zastavil čas. Kultura zůstává stará a usedlá. Nejen, že se v takovém městě nic dynamického neděje, ale děje-li se, vleče se to jak román od Jiráska. SUPŠ v Jablonci vždy plnila a plní tu zdravou úlohu, jakou mají mladí. Posouvá věci dál.

Mladí vystavují, pořádají akce, jsou vidět nejen při posledním zvonění, ale cosi tvoří, orientují se i v jiných uměních, a tak hrají v kapelách jako třeba absolventka Markéta Lisá z dnes oceňovaných Midi Lidi, chodí do jabloneckých kin i na filmy odvážnější, podněcují dramaturgii filmového klubu, ale i třeba náročnější dramaturgii divadla a klubů, rozvíří stojatou vodu kašnou na náměstí. Takže byť slavíme 130 let, neslavíme žádnou starobu. Naopak slavíme mládí: a to ne mládí, které hledá, kam by se zašilo, ale mládí, které z principu tvoří. Běžte se podívat do jejich ateliérů a zajděte na výstavu studentských prací do Městské galerie MY. Ano, ti nejlepší odcházejí studovat dál na VŠ, což při dnešním trendu maturit coby běžném základu pro všechny a prodlužování mládí je zcela logické a potvrzuje to i ředitel školy Jiří Dostál, jenže vrací se jejich ohlas a ani oni nikdy nezmizí úplně.

Kdoví, třeba se vrátí po letech jako Jaroslav Šerých výjimečnou výstavou, nebo budou šířit dobré jméno školy a města jako absolvent Jiří Černický, laureát prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, jehož fantaskní instalace jsou stejně odvážné jako sochy Davida Černého, jen na ně nenarazíte ve veřejném prostoru, ale musíte do galerie. Třeba do Galerie Václava Špály v Praze na Národní, kde 10. 9. otevře jeho výstava „Gagarinova věc a věci, kterých mi není líto“.

I proto město chrání a bude chránit svou školu jako oko v hlavě a nedá na ni dopustit.

Přijít o svěží vítr a líheň talentů by bylo asi jako pro Londýn přijít o Abbey Road.

Mincovnictví a nová éra

I myšlenka na Českou mincovnu vznikla při dělení Československa na půdě školy. Federální mincovna bývala ve slovenské Kremnici, a tak by Česko po rozdělení svou vlastní postrádalo. To, že dnes je a prosperuje u nás, takže medailéři vzešlí ze SUPŠ a Vyšší odborné školy šíří slávu řemesla, které je v kursu, je především zásluha školy a jejích odborníků. Jablonec se stal mincovním městem a člověk nemusí být numizmatik, aby z médií věděl, že sběrateli hojně žádané pamětní medaile pocházejí často z dílen jabloneckých mistrů.

A jak se staví ředitel školy k faktu, že do budovy se přistěhuje ZUŠ a budou se dělit o stejný prostor?

„Jsme rádi,“ říká Jiří Dostál, „přichází děti s talentem, vejdou do budovy, kde se něco děje, podívají se do ateliéru na starší kolegy a třeba se jim to zalíbí, rozhodnou se tady studovat. My uslyšíme odpoledne zpěv, housle, sbor a těšíme se, až dole bude balet, že se studenti s nimi dohodnou, sednou si a budou kreslit pohybové studie. Vzejde z toho spousta prospěšných vztahů.“

(pb)