Jiří Koten - Bez příběhu nejsou dějiny

Jablonecký rodák (ročník 1979) vyrostl v rodině horlivého čtenáře. Není divu, že se stal básníkem a odborníkem na literaturu. Dnes učí na katedře češtiny ústecké univerzity a působí jako teoretik literatury Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Od 2009 je členem poroty pro Státní cenu za literaturu. O Jablonci ví, že zde měl příbuzné Max Brod a Kafka zde přednášel o bezpečnosti práce.

Proč jste si zvolil učitelské povolání?

U mě učitelství nebylo otázkou volby, ale záležitostí ryze dynastickou. Babička byla učitelkou, dcerou krejčího z Velkých Hamrů, a protože živnost přešla na bratra, tak dcera byla vypořádána tím, že jí bylo zaplaceno vzdělání na učitelském ústavu v Kladně. Celý život učila na národní škole. Maminka byla také učitelkou a já ani nepřemýšlel o ničem jiném. Když to vezmu s nadsázkou, babička mě vždy pobízela, že je to zaměstnání jisté, má spoustu výhod, jmenovala školní jídelnu a přijde-li těžká doba, ve školní jídelně se může kantor každý den najíst.

Vy jste rodilý Jablonečan, jak se sem rodina dostala?

Rodiče tatínka přišli v rámci osidlování do pohraničí. A rodina maminky byla z těch Hamrů, praděd byl krejčí, babička učitelkou, a když se vdala, tak můj dědeček pracoval v Tanvaldu jako městský důchodní a po válce přišel na radnici do Jablonce. Zde se narodila moje maminka, přímo pět let bydleli v radnici. Dědeček pracoval na berňáku, byl cifršpiónem.

Takže jasná cesta na pedagogickou fakultu. Proč český jazyk a dějepis?

V 1. třídě jsem byl výlučný tím, že jsem řekl, že chci být učitelem dějepisu, zatímco se střídal ten kamioňák a policista či tenista. Dějiny mě bavily a literaturu jsem si našel v patnácti, šestnácti. Díky tatínkovi bibliofilovi jsem nemusel pro knížky daleko. V pubertě, v tom nicnedělání a v takové té budižkničemovské existenci, kdy se člověk pídí po něčem, co dá jeho životu smysl, jsem měl tatínkovu knihovnu na dosah ruky. Začínalo to samozřejmě bítníky, existencionální literaturou.

Když jsem ve 2. ročníku na fakultě váhal, kterou cestou se dát, jestli víc k historii, nebo k literatuře, zvítězila literatura.

Literatura a historie jsou spojité nádoby. Není to tak, že dnešní studenti, kteří neznají literaturu a příběhy, nemají ponětí ani o historii?

Dějiny nelze nic jiného než vyprávět. Dnes je ale problém i současných češtinářů, jaký vůbec má smysl literaturu učit. Ani oni už nevědí proč. Zredukovalo se to na čtenářský deník, na penzum povinné četby, kterou studenti stejně nepřečtou. Za první republiky nikdo neměl potíž, proč ji učit. Souviselo to s hodnotami češství. Skrz ty příběhy nám literatura umožňuje pochopit, kdo jsme, v jakém žijeme prostoru, co zažili, vybojovali či vytrpěli naši předkové, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Když tuhle funkci pochopíme, dojde nám, že literární výchova není jen biflování životopisů výstředních básníků.

Jací jsou vaši vysokoškolští studenti?

Studenti jsou nějak tvarováni střední školou a přicházejí k nám na pedagogické fakulty. A my zažíváme nový jev, dlouho neznámý, a to, že přichází student bez zájmu. On si volí školu a ten princip volby by sám o sobě předpokládal, že si zvolí něco, co je mu blízké. Ono to už ale takhle nefunguje.

Přicházejí, že to na ně zbylo. Nevyšly jim školy prvního výběru, nemohou být všichni ekonomy, právníky, architekty, programátory, lékaři, ale chtějí mít vysokoškolské vzdělání, nějaký společenský status, který k tomu náleží.

Jaký mají vztah k českému jazyku?

Mají pocit, že česky umějí, že není problém studium lingvistiky zvládnout bez většího úsilí. A co se týká literatury, tak „číst také umějí“… Ale nechci paušalizovat, protože v každé studijní skupině najdete nadšence a idealisty, kteří čtou a čtou rádi a pro něž literatura něco znamená a je to třeba doživotní vyznání, ale je to jeden dva proti většině. Pro většinu je to jen cesta k diplomu bez většího zájmu. Potom stejně prodávají třeba pojištění nebo vonné masti.

Smutné, ale přece i Kafka byl solitér, nevzbuzují ti výjimeční vaši studenti naději? Nebude literatura jako krásné umění jazyka v džentlmenském klubu s malířstvím, klasickou hudbou a operou?

Jistěže, na druhou stranu přijměme fakt, že se hodnoty proměňují. Nežijeme v časech F. L. Věka, z lůžka nevstáváme s myšlenkou, co dnes uděláme pro mateřštinu. S tím džentlmenským klubem jste to vystihl a nemyslím, že je na tom něco špatného. Přehled o literatuře nebo kultivované užívání jazyka je kapitál (stejně jako povědomí o dějinách), který z vás dělá vzdělaného člověka, jenž má přehled, umí mluvit, psát, jeho vhled do věcí je hlubší. V tom jsem optimista. Dobří studenti z minulosti, s nimiž jsem v kontaktu, jsou vesměs velmi úspěšní lidé, ať už se učitelskému povolání věnují, nebo ne.

Mohl byste čtenáře zasvětit do nějakých literárních zajímavostí, které se vážou k Jablonci, ať už v minulosti nebo současnosti?

Jablonec samozřejmě nemá žádnou silnou literární tradici. Ale pár zajímavostí by bylo. O Kafkovi jsme povídali, Jablonecko bylo jeho rajonem, jezdíval sem řešit úrazové pojistky. V dopisech a denících najdete na tyto cesty odkazy. Hodně zajímavý vztah k Jablonci má asi nejslavnější nizozemský prozaik minulého století Harry Mulisch. V češtině vyšlo hned několik jeho románů, Atentát, Procedura nebo nedávno Objevení nebe. Mulischův otec se v Jablonci narodil. Jako rakouský důstojník se v Antverpách oženil s dívkou z rakouské židovské rodiny, u níž bydlel. Po vzniku Československa se Mulischovi rodiče dokonce přihlásili k československé národnosti, i když spisovatel se už narodil v nizozemském Haarlemu. V Brně dodnes žijí jeho příbuzní, potomci Mulischovy tety. V Jablonci se ale také narodil Ladislav Štoll, nejvlivnější zastánce stalinistického pojetí literatury. Na poli literární kritiky ta věčná rivalita s Libercem vyznívá hořce: Liberec má Šaldu, my Štolla. Tohohle chlapíka, pozdějšího ministra komunistických vlád, který byl s ostatními papaláši pohřben v žižkovském památníku, udělali v padesátých letech rovnou docentem, přestože měl pouze maturitu z turnovské reálky. Co se týče širšího okolí, z Jablonce není daleko do dějišť románů Raisových nebo Staškových. Literární fajnšmekři si mohou udělat výlet na místa, která autorům posloužila za předlohy. Do hostince v Návarově jezdíval zase psát Viktor Dyk, autor skvělého Krysaře, odreagovával se tu od pražského poslancování a psal. Překvapivě živá je jablonecká literární současnost, i když ve městě samotném se neděje nic, autoři tu pouze žijí nebo sem zajíždějí. Kromě prozaika a scenáristy Pavla Brycze, se kterým si zrovna povídám, to ještě platí, alespoň co já vím, o básníkovi Josefu Strakovi a prozaikovi a publicistovi Štěpánu Kučerovi.

(pb)

Vytvořeno 1.9.2010 15:47:25 | přečteno 3622x | Petr Vitvar