Zdeněk Neruda - Vším jsem byl rád…

Představujeme osobnosti a rodáky

S básníkem téhož příjmení má společnou vlastnost. Z každé situace, kterou mu nastolil osud, vyšel se ctí. Umí vzít za práci, ať už vyžaduje šikovné ruce, anebo chytrou hlavu. Jako příslušník vládního vojska a veterán anglické Royal Air Force je chlapák i ve svých 90 letech.

Devadesátka! Máte recept na dlouhověkost?

Hospody jsem neznal. Sport! Byl jsem ze 7 dětí, takže dětství skromné. Když jsem se narodil v Brně, tátu přemístili na Slovensko. Po mé obecné jsme šli do Popradu. Odtamtud jsem dojížděl do Spišské Nové Vsi na gymnázium. To už jsme byly tři děti, tak táta požádal o návrat do Čech. Přišli jsme do Jablonce v roce 1935.

Co se dělo po záboru pohraničí?

Naši odešli, já zůstal, protože jsem pracoval, ve studiích jsem nepokračoval, na to by táta neměl, už nás bylo šest dětí. Spřátelil jsem se s jedním průmyslovým malířem. Bydlel v našem domě, maloval brože. Jednou jsem přišel na návštěvu, jeho paní šla vařit, já byl šikovný na malování, tak jsem si k tomu sedl. „Ježišmarjá, vám to jde, nechcete u nás dělat?“ zvolala. Co by ne? V Aleji měli dílnu, najali tři síly a já byl předák. Vydělával jsem, matka se už nemusela trápit.

A vaše cesta k vládnímu vojsku?

Žili jsme jako utečenci v Uhlířských Janovicích, já za rodiči přišel, protože atmosféra v Jablonci se vyostřovala. V roce 1940 vyšla výzva do vládního vojska. Bylo mi dvacet, vzali mě, sloužil jsem v Lipníku nad Bečvou. Velitel povídá: „Přihlas se do Přerova a externě si doplň maturitu.“ Povedlo se a v roce 1944 jsem šel do Prahy na důstojnickou školu. Přišel květen, Němci dostávali na frak, tak likvidovali vládní vojsko. Poslali nás do Itálie. A hned výstup z vlaku v Cremoně znamenal ohrožení. Italští partyzáni netušili, že jsme Češi, tak spustili střelbu. Pár kuliček cvrnklo, já se schoval za kolo. Když zjistili, kdo jsme, hned navázali kontakt.

Přesně na mé narozeniny byl sjednán fingovaný přepad. Zabili psa, vše pomazali krví, zavolali obyvatele a běda, kdo zradí a nepotvrdí, že tady byla krutá bitva a že zajali vládní vojáky. Tak se nás do hor dostalo 80 - 90.

Nepotkal jste herce Karla Effu?

Jakpak ne! To byl komediant, po válce se dostal k filmu, přerušil styky s kamarády, protože byl hogo fogo. Srandista! S tím frňákem. Místo do úst si dával cigaretu do nosu a ústy vyfukoval.

Zdeněk Neruda, foto: archiv Z. Nerudy, obrázek se otevře v novém okněZůstali jste u partyzánů?

Ne, když nás vzali do hor, neměli pro nás potraviny, přístřeší, řekli, musíte do Švýcarska. Tak jsme přešli Alpy. Vyslanec exilové vlády Kopecký dostal rozkaz zařadit nás do zahraničního vojska. Někteří to měli blíž do Francie k de Gaullovi. Jiní přešli jako já do Švýcarska. Pak jsme se dostali do Anglie.

V Anglii k letectvu?

Když jsem přišel, neuměl jsem slovo anglicky. Ale během 6 měsíců jsem ovládal skoro 60 %. Díky tomu jsem se dostal do výcvikového střediska na navigátora. V Cosfordu. Jen 4 z 35 se tam dostali. Jeden se vycvičil na pilota. Já prodělal výcvik na navigátora liberatora.

Tam jsem se potkal s letcem Švecem, stala se mu nehoda. Přiletěli z náletu, jeden motor jim kuckal. Po půlnoci museli znovu vzlétnout, ptali se, jestli je letadlo už v pořádku, mechanici, že ano. OK, vzlétli, ale ani neopustili pobřeží a už jim začal hořet motor. Pilot se snažil bombardér zachránit, přistát na pláži, neúspěšně. Výbuch! První pilot prorazil kokpit, druhý za ním vyletěl tou dírou, ten se zachránil. Bylo osm členů posádky, jen dva přežili. Švec byl střelcem v zadním kokpitu, nestačil se před odletem vyčůrat, tak si během vzletu odjistil kokpit. Zrovna ve chvíli havárie stál a čůral. Kokpit se utrhl, ale on vypadl a zachránilo mu to život. Byl hodně spálený, udělali mu plastiku na obličeji, ze zadní části těla mu vzali kůži. Inu, různé osudy. Byl tam taky jeden český pilot bez nohy, normálně létal. A jiný celou válku odlétal s vlčákem, to byl jeho talisman.

Po válce jste byl jako letec z Anglie v nemilosti?

Pracoval jsem v továrně na kování a jednou mě volá kádrovák, že mám návštěvu. Sešel jsem na vrátnici a tam tajný: „Vy jste soudruh Neruda?“ „Soudruh ne, ale Neruda ano.“ Vzal mě na STB a tam mě 4 hodiny vyslýchali. Našel jsem odvahu. „Vy mě, který byl za tuhle republiku ochoten obětovat život, když jste ještě seděli na nočníku, budete šikanovat?“

A věřte, nechali mě být. Kdybych se potentočkoval, točili se mnou jak s hadrem.

Jak se stalo, že jste se v roce 1989 angažoval v OF zahraničních vojáků?

To vyprovokoval pilot generál Mrázek. Věděli jsme o sobě, tady na Jablonecku žilo asi 12 bývalých příslušníků RAF, dnes jsem poslední. Vzkázal mi, abych se stavil v Občanském fóru. A tak jsem za nimi přišel. Pak jsem začal pracovat v tehdejším Svazu protifašistických bojovníků, později Svaz bojovníků za svobodu. Prosadil jsem název ulice Generála Mrázka. 10 let jsem bojoval za pomník a jeho důstojné okolí. Řadu let jsem byl předsedou svazu a až letos jsem ze zdravotních důvodů rezignoval.

Máte nějaké přání?

Největší, aby se uzdravila moje manželka… Musí na operaci kyčelního kloubu. Její matka vydržela do 94 let. Jeden o druhého se bojíme.

Letos slavíte 64 let od svatby… Po diamantové tedy téměř kamenná svatba.

Ano, 1. června jsme oslavili 64 let. Manželka se tehdy musela nechat pokřtít, protože byla bez víry, abychom mohli mít sňatek tady v českobratrském kostele, a protože tenkrát platila plnoletost od jednadvaceti a jí bylo dvacet, musela mít i potvrzení od rodičů. Mně bylo šestadvacet, tedy skoro, protože narozeniny mám 12. července.

Přejeme tedy za redakci zdraví Vám i Vaší paní. A pevný dech na těch 90 svíček na dortu.

(pb)

Vytvořeno 25.6.2010 12:20:17 | přečteno 2868x | Petr Vitvar
load