Hana Drbohlav - Propadla jsem hip hopu

Byť její malá skupina děvčat se jmenuje Rest in Peace, neodpočívají v pokoji. Staly se mistryněmi ČR 2008, 2009 i 2010 a 2. vicemistryněmi Evropy. Díky hip hopu se z rodného Bruntálu protančila na mistrovství světa, sbírala vavříny v Lublani, kde spolupracovala i na choreografii Miss Slovenia. Jablonecká mládež jí vděčí za víc než jen „cool“ vzhled i rytmus.

Jak jste se ocitla v Jablonci?

Pocházím z Bruntálu, ale abych se mohla rozvíjet, odešla jsem do Brna. Odtamtud jsem se dostala díky umístění na mistrovství světa v Německu, kde jsem skončila o jednu známku na 4. místě, do Lublaně. Vytáhla si mě slovinská porotkyně, která si myslela, že ve skutečnosti jsem měla vyhrát. V roce 2002 jsem se vrátila domů. Vdala jsem se sem a bylo jasné, že chci i tady dělat hip hop.

Nebála jste se, když jste měla poprvé soupeřit s Afroameričankami i Afričankami?

Když jsem se dozvěděla, že je budu mít na mistrovství světa ve skupině, tak jsem si říkala, co já zmůžu?! Vždyť hip hop je černošský tanec a ony ho mají v krvi, vyrůstaly v něm.

Zalitovala jste, že jste se v Bruntálu nepřihlásila do folklórního souboru?

(Smích.) Ne, to určitě ne. Nakonec jsem je nechala za sebou.

Kdo z hip hopu vás okouzlil, že jste se mu začala věnovat?

Ve třech letech mě maminka jako hyperaktivní dítě dala na gymnastiku. Od té jsem se dostala k tanci, nejdřív k disku. Ve 12 letech jsem objevila rapera a tanečníka Vanillu Ice a Marky Marka. Propadla jsem tomu.

Jaké jsou taneční kroky?

Základní krok je snap. Snapový krok si představte jako ostrou chůzi na eskalátoru, kde člověk ještě musí skákat. Je to ten nejběžnější pohyb, který tanečníci ve skupině synchronizovaně dělají. Jednotlivec to má horší v tom, že tancuje na hudební předlohu, kterou dopředu nezná. Musí citlivě vnímat všechny breaky, záseky, pauzy, protože když necítí změny rytmu a vede si své naučené prvky, tak působí jako cvičená opička.

Proč kromě vlastního tance i učíte?

I výborný tanečník nemusí být dobrý trenér. A já jsem vždy vypomáhala jako pravá ruka trenérovi. Zjistila jsem, že umím komunikovat s dětmi a vést je. Trenér v Brně mě chválil, že je vzácné být dobrý tanečník a zároveň umět učit. Radil mi, abych na sobě pracovala a jednou ze mě něco bude. Ve Slovinsku jsem pracovala ve třech tanečních školách. Připravovala jsem slovinské děti na jejich šampionáty i na mistrovství světa. Práce s dětmi mě ohromně baví a vždy jsem věděla, že chci mít vlastní taneční školu.

Byl v Jablonci hip hop, než jste sem přišla?

Nějaká skupina tu byla. Ale po soutěžích nejezdili. Musela jsem nejdřív získat zrcadlový sál. Vyšli nám vstříc v Základní škole Mozartova. Začátky byly těžké, pochopitelně, přišla jsem a nikdo mě neznal. V roce 2002 navíc nebyl ještě hip hop tak známý, ale teď už tři roky zpátky se hodně rozmohl. Děti styl znají, poslouchají, milují.

Dokázala jste přitáhnout i problémovou mládež. Jak?

Spolupracovali jsme i s dětským domovem, domluvili jsme se na podmínkách, aby u nás mohly tančit. Těm ze slabších sociálních vrstev se snažíme pomoci, aby to mohly dělat. Je smutné, když mládež vidíte na ulici, s cigaretou, alkoholem. Nevhodně vybíjejí svou energii. Hip hop je vybití, které je pozitivní. Učí spoustu věcí, i vůli!

Hvězdy hip hopu nežijí jako světci. Nebojíte se, že by je mladí chtěli napodobit?

Jsem abstinent, nekouřím, s tímhle by u mě nepochodili. Něco jiného jsou texty těch písní, které vyrůstají opravdu z drsného prostředí ulice, drogových dealerů, gangů, ale když chcete skvěle tančit, tak si žádné takové věci nemůžete pustit k tělu. Naopak, hip hop je způsob, jak se z nich vymanit. Ptají se mě hlavně junioři, 10 - 12 let, o čem se třeba zpívá v té písni. Na rovinu jim řeknu, že o tom, že zpěvákovi zabili kamaráda drogoví dealeři. Vysvětluji jim, že tam, kde styl vznikl, to tak vypadá. Ale takový život, aby byly skutečně dobrými tanečníky, nemusí žít a ani nebudou!

Jak se vám povedlo vtáhnout hip hop do Městského divadla?

Spousta rodičů kvůli financím i časové náročnosti nemůže s námi na závody. Tak jsme se rozhodli, že veškeré soutěžní věci, ale i choreografie dětí, které začínají, jim předvedeme. Takové poděkování, že dětem umožňují tančit, zároveň možnost pochlubit se, co děti umějí. Divadlo mi přišlo jako dobrý nápad. Do klasického prostoru vnést moderní tanec. Perfektní kontrast. Zavolala jsem do divadla. Domluvila si schůzku s panem Žurem.

Nebál se, že to bude pro divadlo příliš velká „divočina“?

Ne, to ne. Pan Žur určitě ne. Vyšel nám vstříc. Jemu se líbí, co děláme. On o nás už věděl. Protože děti, které chodí ke mně, chodí i k němu do Vrabčáků do sboru. Takže řekl, uvidíme, jak se to povede. A povedlo se. Letos se akce v divadle koná už posedmé.

Stalo se, že jste měla nějakého velmi problémového, ale talentovaného tanečníka?

Ano. Dopadlo to tak, že promrhal čas, peníze, vlastně všechno, ne, že by přestal tančit, protože si myslel, že už je hvězda. Na sólové dráze byl úplně úžasný, ale nechtěl se vzdělávat dál, bál se ukázat, že by mu třeba něco hned nešlo, tak se na to vykašlal, říkal si, už mám dost, už nemusím trénovat, ustrnul. Vykašlal se na růst. Ani já o sobě teď nemůžu říct: Teď jsem nejlepší, teď umím všechno. To o sobě člověk nemůže říct nikdy. Potkáváme se a říkám si: Ty jsi mohl být úplně někde jinde, kdybys to nevzdal. A je to škoda!

Jinak nemáte problémy s morálkou mladých tanečníků?

Ani ne. Já si myslím, že hodně dětí u mě netančí jen kvůli medailím. Já se je snažím vést k tomu, aby tancovaly kvůli tomu, že je to baví. Aby se tomu věnovaly, protože chtějí a ne musí. Nemusí něčeho dosáhnout. I při závodech jim říkám: Užijte si to, sobě ukažte, že na to máte. Protože tam přece jenom to hodnotí zase jenom lidi, porotci, kterým se to zrovna nemusí líbit. Myslím, že je nedrží v taneční škole jen tituly, ale hlavně, že rády tančí a rády se mnou trénují.

Oddíl, který nemá výsledky, je ale v háji…

Výsledek je jen třešnička na dortu. Na začátku děti usilovně trénovaly, snažily se opravdu moc a úspěchy nepřišly. Prošly jsme si tím a myslím, že je to jenom dobře. Pro jistou pokoru. Byli jsme noví, neokoukaní, ti staří otřískaní psi se na nás dívali spatra. Než vás vůbec začnou brát, trvá to. Museli jsme si vydobýt své místo na slunci.

Máte nějaké taneční soustředění s dětmi?

Ano, ale nejezdíme pryč. Je to z důvodu, že by si to mohla dovolit jen půlka dětí, a tak máme taneční soustředění v Jablonci. V létě v určité týdny chodí na tréninky. Přijdou v 9 ráno a skončí ve 13 nebo ve 14 hodin. Takže to mají časově jako školu.

Pěstujete nějaké rituály během závodů?

My po závodech slavíme dortem. Ať uspějí, nebo ne, tak jim nechám udělat dort. Dám jim udělat i fotky v rámečku s jejich jménem a s datem soutěže, aby měly vzpomínku.

Takže nemusí držet dietu, aby byly štíhlé?

Já myslím, že mají tolik tréninků, že to hned vytancují.

Kolikrát týdně tancují?

Děti mají trénink obvykle dvakrát týdně po hodině a půl. Ale když se připravujeme na závody, tak mají trénink třeba každý den. Záleží na důležitosti závodů.

Kde berete inspiraci pro choreografii? Z videoklipů?

Výhradně v mé hlavě. Na klipy se už dokonce nedívám, aby mě to neovlivnilo. Je samozřejmě těžší a těžší přicházet s novými nápady, protože dělám choreografii už dvanáct let. Ale videa ne! Ono by bylo lehké, tuhle něco okoukat, tady si vzít, ale na soutěžích by pak na tom děti byly bité. Protože porota pozná, že to není vaše choreografie.

Na jaké taneční číslo nás pozvete?

Tak třeba na Rest in Peace. V této malé dívčí skupince máme dvouminutový limit daný mezinárodní taneční organizací, v němž musíme předvést úplně všechno od akrobacie po nejrůznější taneční styly. Musíme vydat ze sebe maximum. Nikdy neznáme hudební předlohu, takže musíme počítat se vším. Musíme být natrénované, aby to vypadalo dokonale na jakoukoliv hudbu. Ale vlastně je to improvizace. Prvky umíme, ale pasujeme je do úplně nové, nám neznámé skladby. Přitom to musí vypadat, jako bychom na tu hudbu celou choreografii měly vymyšlenou.

(pb)

Vytvořeno 1.6.2010 8:47:56 | přečteno 3604x | Petr Vitvar
load