Vladimír Vaňous - Češi nejsou zbabělci

Vladimír Vaňous (ročník 1927) spojil svůj poválečný osud s Jabloncem. Narodil se však v chorvatské vesnici českým rodičům a jako sedmnáctiletý bojoval proti fašismu v rámci 1. československé brigády Jana Žižky. Sám se hrdinou necítí, i když ho ruský konzul nedávno ocenil medailí mezi veterány druhé světové války. O své válečné zkušenosti mluví jen proto, aby vyvrátil předsudky o českém poraženectví.

Můžete přiblížit, odkud pocházíte?

Narodil jsem se v Chorvatsku. Ve vesnici Pavlovac nedaleko Daruvaru, což je malé lázeňské městečko, kde je dodnes živá česká kultura. 120 km východně od Záhřebu. Byli jsme velká vesnice, čtyři sta až pět set domů v době, kdy jsem byl kluk. Přišel tam pradědeček, v 19. století se tam stěhovalo hodně Čechů, protože tam byla k dispozici půda. Do války tam žili v pokoji Srbové, Chorvati, Židé, Romové, Němci i Češi, bylo tam asi osm národností.

2. světová válka vše obrátila naruby…

Ano, Chorvatsko vzniklo jako samostatný stát, ale fašistický. Jeho vůdce Ante Pavelič ovládal teroristickou armádu ustašovců. Orientoval se na spolupráci s Hitlerem. Začal teror vůči Srbům, Romům a Židům. Posílali je do lágrů. Nás Čechy zprvu nechali, protože jsme byli občané Böhmen und Mähren, tedy součást Německa. Ale když už Němcům teklo do bot, prohrávali, začali mobilizovat i nás Čechy.

Hrozilo vám, že vás naverbují?

Ano, když Němci verbovali, bylo mi necelých sedmnáct. Věděl jsem hned, že chci k partyzánům, kteří proti nim bojovali. Takže jsem na nic nečekal. Ale ještě dřív, než jsem mezi protifašistické jednotky vstoupil, tak jsme je celá vesnice coby civilisti podporovali.

Krmili jsme je, schovávali partyzány. Zajišťovali potraviny.

Němci i ustašovci byli za to schopni vyvraždit celou vesnici. Nebáli jste se?

Ano, viděli jsme spousty vesnic vypálených. Strach byl, samozřejmě.

Vzpomenete si na ten den, kdy jste odešel k partyzánům?

Ráno mě táta naložil na vůz a odvezl mě na osvobozené území. Vesnice byly prázdné, vypálené. Jeden malý domek už byl označen jako národní výbor, i když v něm nikdo neúřadoval. Jednou v týdnu se tam sešli dobrovolníci, kteří chtěli nastoupit k partyzánským jednotkám. Přišel lékař. Ten dobrovolníky prohlédl. Pak dorazili kurýři, kteří věděli, kde ty jednotky jsou, a rozvedli je k útvarům. Já byl dohodnutý s kamarádem, že nastoupím do partyzánské nemocnice, do ochranného oddílu. Kamarád se zpozdil, dřív přišel lékař, prohlédl mě a nabídl: „Nechceš jít do brigády?“ Já povídám: „Co by ne? Do české!“ Tak mě odvedl. Asi čtyři hodiny jsme šli lesy. Přišel jsem k brigádě stažené po boji o vedlejší vesnici.

Vojákem snadno a rychle?

Udělali ze mě pomocníka kulometčíka. Přišel velitel, dal mi pušku a ukázal, jak se nabíjí a míří. Povídá, nestrkej hlavu moc do okopu, abys viděl před sebe, a pamatuj si, že každá kulka netrefí, nemusíš se bát. A ta kulka, co slyšíš, ta není nebezpečná. Dostal jsem dva zásobníky nábojů do pušky. Vyfasoval jsem i dvě krabice pásů do kulometu. Krátká večeře, krátký odpočinek. A pak pochod dvě hodiny. Dvacet kilometrů. U další vesnice byli nějací Asiaté, my jsme jim říkali Čerkézi, bojovali na straně Němců. Jé, ti nás honili. To byli mistři na koních.

Nebáli se o vás rodiče?

Den poté, co na nás v noci Němci vlítli, rozhlásili, že nás rozprášili a všechny pobili. To maminka ušla čtyřicet kilometrů, aby zjistila, jestli jsem v pořádku.

Vy jste tam oslavil sedmnácté narozeniny?

Já je tam dožil, ale neoslavil. Na slavení nebylo kdy…

Bojovnice brigády Jana Žižky, obrázek se otevře v novém okněCo vlastně byla brigáda Jana Žižky z Trocnova?

O té brigádě se dlouho mlčelo. A přitom to nebyla žádná malá jednotka. Prošlo jí na tři tisíce lidí. Z toho měla tři sta padlých. A osm set raněných. Ne, že jsme něco napadli a pak se stáhli jako partyzáni, to nebylo jen ťuknout a odejít, byli jsme už pravidelná armáda.

Bojovali jste dům od domu?

Byly útočné brigády i zálohové. Válčilo se krátce i v zákopech. Dobývaly se bunkry. Převeleli mě ke štábu, měl jsem za úkol vést agendu roty, byl jsem písař. Vypracovávání všelijakých hlášení. Vydávání rotních kapesních novin. Psaly se zážitky, posiloval bojový duch. Na praporu jsem pak dělal obdobnou práci. Kromě strážní služby jsem ale neměl žádné úlevy. Když došlo k boji, šel jsem taky.

Tahal jste s sebou psací stroj spolu s plnou polní?

Ne, my psali vše ručně. Psací stroj byl ve štábu brigády. Tahal jsem na zádech jen všechny poznámky, papíry. O to to bylo nebezpečnější, aby mě nezajali. Tam jsem měl všechny údaje, o lidech v praporu, adresy a tak.

Čím pro vás válka v roce 1945 skončila?

Československá brigáda byla zrušená, ale předtím jsme ještě slavili vítězství v Praze společně s dalšími jednotkami na velké vojenské přehlídce.

To jste se poprvé podíval do Prahy?

Poprvé.

Jaký to byl pocit? Slavnostní přehlídka, vyhráli jste válku. Navíc jste se podíval do krásného města.

Já jsem to bral normálně.

Nerozhodl jste se tehdy, že se jako Čech vrátíte?

Tehdy ještě ne. Vrátil jsem se domů, udělal jsem si druhý ročník průmyslovky. Až pak v červenci jsme se rozhodli s kamarádem, že půjdeme do Prahy dostudovat. Do Jablonce jsem se pak dostal s manželkou, šli jsme sem kvůli bydlení, práci.

V padesátých letech už nebyl Tito přijímán pozitivně… Neměl jste problémy?

Tito chtěl samostatnost, nechtěl být pod Sovětským svazem. Já se o své válečné zkušenosti ale nikde nešířil, všechno beru tak, jak to je. Dřív jsem z toho nic nedělal, teď taky ne. Beru to, jak jde život.

Válka je hrozná, ale vy jste byl mladý…

Víte, naše brigáda měla svoji dechovou hudbu. Dvacet hudebníků. My jsme šli přes nějakou vesnici, utahaní jako koťata, v nohách třeba dvacet kilometrů, čekali nás, zahráli do kroku a šlo se. Pěkně. A když byl odpočinek, tak se udělal nějaký mítink, svolali se vesničané, nejdřív byly projevy, osvěta, komisař a pak hudba, tancovačka s děvčaty. Třeba do půlnoci.

Máte nějakého kamaráda odtamtud?

Ne, měl jsem spolužáka z mé vesnice, ale ten padl v únoru 45, když na nás Němci udělali velkou ofenzivu. Byla jich přesila, museli jsme se stáhnout do hor. Čtrnáct dní v mrazech nahoře. Válčilo se z kopce na kopec. Tam padlo hodně našich.

Vzpomenete si na některé silné zážitky?

Září, začátek října. Ve čtyřiačtyřicátém jsem prošlapal svoje boty, dostal jsem nové, pěkné, anglické. Jenomže byly malé. Nemohl jsem je vyměnit, protože jsme měli rychlý noční pochod. Tam tehdy žádné asfaltky nebyly. Maximálně štěrková silnice. Padesát kilometrů jsem musel jít bos. Když jsme došli na místo, měl jsem chodidla úplně rozbitá. Vzali mě do brigádní nemocnice, tam mě ošetřili, naložili na vůz a vydali se se mnou do partyzánské nemocnice. Ale bylo to v lese, samý balvan, žádné cesty, volský potah. Vezli mě s více raněnými. Drncalo to, čekal jsem, že se převrátíme. Přijeli jsme pod kopec. Tam nás čekali saniťáci, vzali na nosítka a táhli nahoru. Já měl německou signální baterku a německý ešus. A ty jsem cestou ztratil. Ráno fofr, poplach, vyšetřování. Hlídky našli německou baterku s ešusem a vyhlásili poplach, že jsou v okolí Němci. Tak jsem se přiznal, že to je moje, abych zabránil panice.

Teď to zní legračně, ale tehdy…

Anebo ty pochody, většinou v noci. Lesními cestami. Lidé unavení. 20 - 30 km. Pak nějaké boje. A zase rychlé přesuny. Tma jak v pytli, drželi jsme se za pušky. Abychom se neztratili. Najednou se všichni zastavili. Odpočinek. Polovička odešla, polovina zůstala stát. Vrátili jsme se a našli vojáka, který usnul u stromu, držel se, myslel, že je to kamarád. Tak jsme ho probudili. A celá jednotka nabrala hodinu ztráty. Tak takovéhle legrace tam byly.

K 65. výročí konce války jste byl oceněn ruským konzulem. Cítíte nějaké zadostiučinění? Málo se vědělo, že vůbec nějací Češi bojovali i v Jugoslávii.

Beru to sportovně. Ale člověka to samozřejmě trošku potěší. Já bych s tímhle rozhovorem nesouhlasil. A udělal jsem to jenom proto, aby se lidi dozvěděli, že tam taky někdo byl. Protože se říká: Češi nejsou bojovníci, pokaždé utekli, zalezli, není to pravda. Když bylo potřeba, Češi vždycky bojovali.

Jako vy…

O mě vůbec nejde. Já nejsem hrdina. Hrdinové byli ti, kteří tam padli. A já chci vzdát poctu všem padlým kamarádům a bojovníkům, aby se na ně nezapomnělo!

(pb)

Vytvořeno 27.4.2010 13:24:54 | přečteno 2418x | Petr Vitvar