Poezie jizerských rašelinišť

Do Jizerských hor se můžeme vydat z mnoha míst. Na severní straně jsou k tomu předurčeny třeba Hejnice či Bílý Potok, na straně jižní je těch možností více. Bedřichov, Josefův Důl nebo Kořenov patří k nejznámějším z nich. S Josefovým Dolem zůstane navždy spojen život spisovatele Gustava Leutelta.

Láska k Jizerským horám provází celé jeho dílo. Připomeňme si krátce tohoto muže nazývaného básníkem Jizerských hor.

Narodil se v roce 1860 v Josefově Dole. Později zde, stejně jako jeho otec, působil coby řídicí učitel. O jeho díle se v poslední době mnohé napsalo a leccos bylo řečeno, leč málokdo měl zatím možnost si něco přečíst. Gustav Leutelt zemřel v požehnaném věku, rok po odsunu, v německé obci Seebergen. Letos od té doby uplynulo šedesát let.

Pro letní přílohu Jabloneckého měsíčníku jsme připravili překlad jedné z novel jeho lyrické Knihy o lese. V českém jazyce nebyla dosud publikována. Poetické fotografie Miloše Kirchnera text dobře doprovázejí.

Horské rašeliniště

V okolí světliny je les temný a vážný a dnes také mlčenlivý. Střechovité smrky tu stojí rozcuchané a střapaté; jaro však již rozvěsilo do jejich vousů smaragdově zelené vločky. Na okraji lesního porostu se mezi kapradinami krčí šedá temena balvanů, jež jako by se ostýchaly v ústraní kvůli své prostotě. Nízká společenství bodláků, jejichž listy se stříbřitě zaleskly na zemi, působí jako ústřižky papíru rozhozené na šedozeleném koberci.

Malá jizerská loukaStromy vrhají stíny, teplý vzduch stojí klidně nad nimi a lesní hřbety se v dáli halí do modravého oparu. Pokojné trsy kosodřeviny ochraňují před sluncem stíny, jež si samy vytvářejí. Z jejich tmavé zeleně svítí mladé, šedé výhony, hned vedle rezavého jehličí sněhem zlomených haluzí. Tu a tam trčí odumřelé větve jako obnažená žebra trpasličích postav. Zbytky zaniklého života těchto porostů leží rozesety v blízkém okolí; jsou to kousky kůry, větévek a vybledlého jehličí.
Mezitím přilákal vlevo i napravo náš pohled třpyt jezírek. Kosodřevina v jejich okolí odolává i silnému tlaku, a tak se k nim můžeme dostat skákáním z jednoho houpajícího se mechového pahorku na druhý. Přitom nám bublání pod nohama pokaždé připomene, na jak nejistou půdu jsme vstoupili.

A potom stojíme před temnými jezírky, v nichž se kolébají zrcadlící se obrazce kleče. Také les na druhé straně ponořil svoji čerň do hloubi tůní, jejichž temné rašelinné vody brání tomu, aby se vysušilo dno. Světlé odrazy oblaků mají takovou hloubku, že v nás vyvolávají klamnou představu o jejich bezednosti.

Tajuplnost těchto vod je ještě znásobena množstvím drobných živočichů, kteří nad nimi poletují a upřeně hledí svýma složenýma očima do jejich hlubin. Přestože je bezvětří, zrcadlo jezírek se lehce chvěje a my se můžeme domnívat, že třes způsobují tisíce křidélek pohybujících se nad hladinou.

Těsně nad vodou se vznášejí šedá hejna komárů, kteří jako by se radovali ze svých zrcadlících se obrazů a celá mračna hmyzu tu křižují sem a tam. O něco výše se za bzučivého letu srážejí velké, šedivé vážky a jejich štíhlé, tyrkysově zbarvené sestry posedávají poblíž a jsou pastvou pro naše oči. Na vodním zrcadle kreslí své spletité dráhy ocelově lesklé potápky, zatímco dlouhonohé vodoměrky plaše uskakují, uvolní-li se z rašelinného dna vzdušná bublina.

Černé jezírkoChvění porostů způsobuje, že i zrcadlící se obrazy jsou neklidné. Nad nimi se vlní zelené trsy ostřic, ve vlhkém živlu tančí čistě bílé chomáčky suchopýrů a všude kolem se hemží shluky kosodřeviny stojící jakoby na hlavách.

I odlesk slunce žehná jezírku a jiskří v temné vodě tak jasně, až oči oslepuje. Nad horskými rašeliništi se však začnou vodní páry často kupit do oblačného závoje, jenž stoupá vzhůru ke slunci, až ho nakonec zahalí. Když potom přilétne vítr a náhle rozkymácí stromy na protilehlé straně, proplétají se i haluze kleče a zoufale se snaží vydávat stejný šum, jako jejich vysocí bratři na okraji lesa. Jenomže proud vzduchu nad nimi jen prolétne a vyloudí z nich sotva slabé zasvištění. Ve chvíli, kdy se tůně začnou v závanech větru trhavě pohybovat a jsou skropeny deštěm, vyskočí z jejich temných vod stříbřité jiskry. Po dlouhých deštích se oka promění v močály, k nimž se nedá přiblížit.

Někde bylo již takové rašeliniště i vysušeno. Krajina byla proříznuta hlubokými zářezy, do kterých neustále crčí změť vodních kapek z nabobtnalých mechových polštářů. To je pak ale konec svéráznosti takového místa. Kosodřevina hyne a jezírka mizí. My jsme je však ještě poznali lesknoucí se v hlubokém údolu, a když do nich shlížely sluncem rozjasněné oblaky.

Gustav Leutelt
Překlad Otokar Simm, foto Miloš Kirchner

Za rašeliništi Jizerských hor (tip na výlet)
Josefův Důl - Josefodolská přehrada - Kristiánov (6 km) - Pod Sedlem Holubníku - Černá hora (10,5 km) - Vánoční louka - Sněžné věžičky - Rozmezí - Na Čihadle (14,5 km) - Na Knajpě (15,5 km) - Mořská cesta - vodopád Jedlové - Josefův Důl (22,5 km).

(os)

Vytvořeno 4.7.2007 16:18:16 | přečteno 3816x | Petr Vitvar