Z Jizerských hor do Brazílie 1

Vzpomínky emigranta Josefa Umanna (1850 - 1927) - dětství

Vydáme-li se někdy na pomezí Jizerských hor a Krkonoš a obdivujeme-li přitom krásu zdejší krajiny či architekturu prostých horských chalup, můžeme si pomyslet, jak idylicky se tu asi žilo v dobách dávno minulých. Jen ti, co si po generace předávají vzpomínky svých prabáb a pradědů však vědí, že život zde byl nesmírně těžký. Mnohem tvrdší než by kohokoliv z nás mohlo napadnout. Při jedné z takových cest vedla průvodkyně a překladatelka Christa Petrásková tři Brazilce - potomky zdejších horalů. Společně putovali horami a mapou jim byla útlá knížka psaná švabachem, kterou si s sebou přivezli. Nesla název „Z Jizerských hor do Brazílie“ a napsal ji jeden z jejich krajanů - Josef Umann, tkadlec z rokytnické textilky a později brusič z Tanvaldu, který se v roce 1877 vydal hledat šťastnější život v zámoří. Unikl tak osudu mnohých jizerskohorských brusičů, kteří v útlém věku umírali na plicní choroby. O svém neradostném dětství a mládí, ale i odvaze, optimismu, silné vůli a touze ukazovat lidem život z té lepší stránky, vypráví ve svých vzpomínkách. Z nich vám v následujících třech číslech poskytneme, se svolením paní Petráskové, jež zmíněnou knížku přeložila, menší ukázku.

Tento malý výlet do historie připravujeme při příležitosti chystané návštěvy krajanů ze spřáteleného brazilského města Nova Petrópolis, kteří k nám přijedou ve druhé polovině března.

Již v pěti letech jsem musel sedět u navíjecího vřetene, po celý den pilně navíjet a nesměl pomyslet na své dětské hry, dokud jsem nezpracoval příděl příze, který mi matka přisoudila. To trvalo ponejvíce do noci. Téměř všichni obyvatelé naší obce byli ruční tkalci, avšak práce poskytovala velmi malý výdělek, protože v tu dobu všude rostly mechanické tkalcovny jako houby po dešti a lidé museli napínat všechny síly, aby uhájili holý život. Rodiče raději zapřáhli své děti do tvrdého jha práce, než aby je viděli hladovět.

O mé školní docházce lze říci jen málo; moji učitelé se zprvu radovali z mých úspěchů, ale že byli rodiče chudí, a tedy nemohli dávat učiteli dary, jejich zájem o mne uhasl. K tomu se přidalo to, že jsem neměl čas dělat domácí úkoly a často chyběly i krejcary na koupi papíru. Školu jsem navíc kvůli práci často musel přerušovat a v jedenácti letech jsem tam přestal chodit vůbec. Zapomněl jsem skoro všechno kromě čtení. Později jsem se to v dospělém věku učil podle učebnice znovu.

V devíti letech jsem byl ještě malý cvrček, ale musel jsem stát celý den ve stodole a pomáhat mlátit. V jedenácti, navzdory mé malé postavě, mne postavili k rádlu a se dvěma kravkami, které poháněl mladší bratr, jsem musel orat pole nebo rozvážet hnůj. Byl jsem ale pyšný, že já, tak malý mužský, umím dělat tu těžkou práci. Můj nejstarší bratr se vyučil řemeslu a učit jsem se měl i já, ale na to už rodičům chyběly peníze, a tak jsem se místo toho musel posadit ke stavu a tkát. V „hladovém“ roce 1866, bylo mi šestnáct, jsem jezdíval s trakařem asi dvě hodiny cesty do panského lesa na dříví. Šplhal jsem na vysoké jedle a buky a malou ruční palicí otloukal suché větve. Práce to byla sice nebezpečná a namáhavá, ale těšila mne. Černý chléb, který jsem si nosil k obědu a namáčel ho do studánky, mi chutnal výborně. Za těžkou práci jsem každou neděli od svých rodičů dostával krejcar kapesného. Nastřádané krejcary jsem pak odnášel ke knihaři a dával jsem mu je za půjčení knih. Koncem toho roku, kdy skončila válka s Pruskem a zase bylo trochu práce, nastoupil jsem v tkalcovně u Franze Hanaie v Rokytnici. Pracovalo se v těžkých podmínkách a já dostal, jak bylo u nováčků zvykem místo v temném koutě. Tak se stalo, že jsem nezpozoroval chybu a dostal okamžitou výpověď. Zase jsem měl být nezaměstnaný a rodičům na přítěž. I poklekl jsem a prosil o práci. Nic však nepomohlo. Stud a ponížení ovládly mou mysl a já pomyslel na smrt. Vydal jsem se proto zimní nocí přes rokytnické náměstí vzhůru, daleko od domova, do hor, abych tam někde v tichém koutku padl únavou a raději umrzl.

(Pokračování najdete v příštím čísle). Redakčně upraveno a kráceno. (sve)

Vytvořeno 10.1.2008 13:04:04 | přečteno 2745x | Petr Vitvar