Jeden úřad - dvě působnosti (4. část)

V minulých číslech měsíčníku jsme popisovali problema­tiku působnosti městského úřadu. Dnes si přiblížíme otázku stížností a petic. Jde o právní prostředky používané zejména na úseku samosprávy, jejichž základ lze nalézt již v ústavním pořádku ČR.

Pomineme, že do stejné kategorie právních prostředků patří i institut místního referenda. Ten je však používán mini­málně a v posledních 15 letech jsme jej použili v našem městě pouze dvakrát, a to k hlasování o oddělení místní části Kokonín a vybudování hospice. Nebu­deme se dnes také zabývat institutem stížnosti podle § 175 zákona č. 50/2004 Sb., která je speciální stížností pro oblast správních řízení.

Nejprve si řekněme, co je pro petice a stížnosti společné. Mělo by se jednat o projev vůle jednoho či více občanů směřující do oblasti tzv. samosprávy, tedy do oblasti, kterou je obec věcně příslušná řešit. Není nutné si lámat hlavu nad tím, komu podnět adresovat, ani navrhovat, kdo a jak by jej měl vyřešit, protože je již vnitřní věcí městského úřadu, komu věc přidělí k vyřízení. Například stížnost na postup strážníka městské policie posoudí ředitel městské policie, stížnost na chování úředníka projedná konkrétní jemu přímo nadřízený vedoucí zaměstnanec úřadu, stížnost na neuklizené ulice posoudí vedoucí příslušného oddělení úřadu a apod.

Na oddělení interního auditu a stížností MěÚ je vedena centrální evidence petic a stížností. Toto oddělení také sleduje včasnost jejich vyřízení, takže žádná z nich by se neměla ztratit či zůstat nevyřízena. Zde také občanovi poradí, jak při jejich sestavení postupovat. Z podání ale musí být zřejmé, kdo a o co žádá, případně na jakou událost žadatel reaguje. Před vlastním sepsáním by však bylo vhodné si ujasnit, zda věc nelze vyřešit například telefonickým dotazem nebo osobní návštěvou městského úřadu, případně účastí na zasedání zastupitelstva města.

Grafika - stížnosti a peticeJaký je rozdíl mezi stíž­ností a peticí? Velmi zjednodušeně se dá říci, že stíž­ností se stěžovatel domáhá řešení situace ve svém vlastním zájmu, týká se uspokojení jeho individuálních (případně i skupinových) potřeb a je to spíše kritika něčeho, co se již událo. Petice by měla směřovat k uspokojení veřejného zájmu (nebo zájmu větší skupiny osob) a je to spíše požadavek k něčemu, co se teprve má stát. Zatímco u stížnosti se jedná hlavně o závažnost argumentů, u petice hraje větší vliv její masovost vyjá­dřená množstvím podpisů.

Na projednávání stížností se v současné době nevztahuje praktický žádný obecně zá­vazný právní předpis. V povědomí řady lidí je stále vyhláška 150/1958 Ú. l., která však byla nařízením vlády číslo 370/2005 Sb. zrušena. To ovšem neznamená, že by zde byla naprostá libovůle a stíž­nosti se házely do koše. Rada města k úpravě projednávání petic a stížností vy­dala pravidla, která jasně stanovují závazný postup (jsou k dispozici na vnitřním informačním středisku v přízemí radnice a na internetových stránkách města).

Výsledkem projednání stížnosti je odpověď, která adresátovi sdělí, zda byl jeho podnět shledán jako opráv­něný či neoprávněný. Pokud byl posouzen jako oprávněný, tak rovněž údaj o tom, kdo a co bude podnikat ve věci dál. Jako příklad stížnosti je možné uvést třeba neodstraněné závady na majetku města nebo kritika nevhodného chování úředníka. Jako stížnost naopak nebude posouzena kritika stavebního úřadu za neprove­dení kolaudace nebo nesouhlas s výrokem přestupkové komise o uložení pokuty, protože se jedná o přenesenou působnost, kde jsou právním prostředkem tzv. opravné prostředky.

Problematika petic je na rozdíl od stížností upravena v samostatném zákoně podrobněji. Jak bylo řečeno již v úvodu, právní základ petic lze nalézt v ústavním pořádku ČR. Aby podnět mohl být posouzen jako petice, musí splňovat předepsané náležitosti: petice musí být písemná a musí pod ní být uvedeno jméno, příjmení a bydliště toho, kdo ji podává. Podává-li petici petiční výbor (jeho ustavení není nutnou podmínkou pro vznik petice), uvedou se jména, příjmení a bydliště všech členů petičního výboru a jméno, příjmení a bydliště toho, kdo je oprávněn členy petičního výboru v této věci zastupovat.

Rovněž shromažďování podpisů pod petici má svá přesná pravidla. Občan (nebo pe­tiční výbor) může každým způsobem, který neodporuje zákonu, vyzývat občany, aby petici svým podpisem podpořili. K podpisu pod petici občan uvede své jméno, příjmení a bydliště (není vyžadováno rodné číslo ani žádná jiná další identifikace). Kaž­dému musí být umožněno, aby se s obsahem petice před podpisem řádně seznámil, k podpisu nesmí být žádným způsobem nucen. Pokud podpisové archy neobsahují text petice, musí být označeny tak, aby bylo zřejmé, jaká petice má být podpisy podpořena. Dále na nich musí být uvedeno jméno, příjmení a bydliště toho, kdo petici sestavil, nebo jméno, příjmení a bydliště toho, kdo je oprávněn členy petičního vý­boru v této věci zastupovat. Autoři petic nejčastěji chybují v tom, že od občana na petiční arch požadují uvést i jeho rodné číslo nebo, že petiční archy nejsou označeny tak, aby bylo pro podpisujícího zřejmé, jakou petici podporuje. Často na petičních arších není uvedeno jméno, příjmení a bydliště osoby, která petici sestavila nebo je opráv­něna za petiční výbor jednat.

Jako příklad petice je možné uvést třeba požadavek ob­čanů na zřízení městské tržnice, opravu školní budovy, zřízení další autobusové linky městské hromadné dopravy nebo snížení ceny za svoz komunálního odpad. Naopak neúčinná bude petice směřující například k rozšíření prodejní doby v obchodech. Taková petice nemá šanci na úspěch, protože se zde nejedná o samostatnou působnost města.

JUDr. Jiří Nesvadba
tajemník městského úřadu

Vytvořeno 6.9.2006 16:55:47 | přečteno 3668x | Petr Vitvar