Jitka Rudolfová
Představujeme osobnosti a rodáky
Film Zoufalci, který v listopadu vtrhl do kin, je absolventským dílem drobné jablonecké rodačky. Ta dokončuje obor hrané režie na FAMU, kde už od počátku získávala nejrůznější ocenění - za nejlepší film prvního ročníku Famufestu 2004 (Maso na talíři), za nejlepší dokumentární film Famufestu 2005 (Lucie už je v posteli), Cenu Magnesia na Fresh Film Festu 2005 (Svatyně) nebo za nejlepší film Famufestu 2006 (Marta a Berta 26). Natočila i několik filmů o filmech - Hezké chvilky bez záruky Věry Chytilové, Venkovský učitel Bohdana Slámy a Děti noci Michaely Pavlátové.
V kinech je váš film Zoufalci a v něm hraje jednu z rolí i Jablonec.
Jablonec je ve filmu podstatnější spíše ve významové rovině - je to společný bod, který nějakým způsobem hlavní postavy propojuje. Potřebovala jsem menší město, a i když jsem se zpočátku trochu bránila točit přímo v Jablonci, přišlo mi to totiž možná až moc osobní, ve finále jsme se shodli, že i z produkčního a organizačního hlediska nám přeci jen vyhovuje nejvíc. Nicméně těch záběrů přímo ze samotného Jablonec tam zas až tolik není.
Jak se člověk cítí, když vyrazí z rodného města dobývat metropoli a když se pak vrací domů? Kde se teď cítíte více doma - v Praze nebo v Jablonci?
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych jela dobývat metropoli - Praha mě od dětství přitahovala, to je pravda, ale ty důvody, pro něž se tam člověk rozhodne přestěhovat, jsou spíše pragmatické - měla jsem pocit, že budu blíže tomu, co mě zajímalo, a to byl film a kulturní život vůbec. Také jsem se chtěla nějakým způsobem osamostatnit, ale asi bych v tom nehledala nic úplně zásadního. Do Jablonce se vracím hlavně kvůli rodičům, místům i lidem, které mám ráda. Popravdě musím říct, že doma se cítím spíš v Praze, což ale asi souvisí i s tím, že tam bydlím, mám tam přátele…
Jak se liší životní styl Jablonečanů a Pražanů?
Jsou to typické odlišnosti velkoměsta a maloměsta, asi neřeknu nic objevného - Praha je hektická, život zde je na jednu stranu trochu zrychlenější, všude je plno lidí, aut. Může být až nepříjemná, ale na druhou stranu mi vyhovuje, že člověk zde má větší možnost volby. Cítím se tu svobodněji. Například nemusím přemýšlet, jestli mám doma nakoupeno nebo ne, protože na každém rohu je obchod otevřený do pozdních nočních hodin - je to banalita, ale velmi lehko se na ni zvyká. Ale možná ještě jedna důležitá věc - bydlím přímo v centru, takže můj pohled na Prahu může být tímto faktem idealizován. Na některém z okrajových panelákových sídlišť bych žít neuměla.
Když jste přijela do Jablonce se štábem a herci, vnímala jste jej prostřednictvím filmového příběhu jinak?
Měla jsem trochu problém s tím, že jsem Jablonec až příliš znala, až příliš jsem ho měla zažitý, takže hledání filmových obrazů bylo pak poněkud těžší. Vše vám totiž přijde moc všední, jelikož v tom celý život vyrůstáte - je potřeba najít nový pohled na „okoukané“ věci a místa. V tomto ohledu bych řekla, že jsem si nechala v Jablonci rezervu pro další film.
Podtitul filmu je „životní bilance ve třiceti“. Jak moc je třicátník schopen bilancovat?
Bilancovat asi lze v každém věku, jde jen o to, jaký to pro vás má smysl. Já jsem tu „bilanci ve třiceti“ myslela spíše ironicky. Z osobního pohledu mi přijde, že i přes všechny své dosavadní zkušenosti dělám stejně stále nové „staré“ chyby - a o tom také ten film je.
Už ho viděli vaši rodiče? Jak jej hodnotili? Jsou to přísní kritikové?
Rodiče film viděli a myslím, že se jim líbil. Ale oni jsou tím typem rodičů, jimž se líbí vše, co jejich dítě „vytvoří“. Tím nechci říct, že by nás s bratrem nějak nekontrolovaně rozmazlovali, ale pravda je, že stresováni přísnou rodičovskou kritikou jsme nikdy nebyli.
Jak vůbec vaše rodina reagovala na rozhodnutí stát se filmařkou?
Chtěla jsem film dělat od docela nízkého věku, ale byly to spíš jen takové naivní dětské představy a tak to bralo i mé okolí. Asi nikdo moc nevěřil, že jednou půjde do kina na „můj film“. Možná i vzhledem k tomu, že nikdo z mé rodiny se ve filmovém prostředí vlastně nikdy nepohyboval a cesta tímto směrem se pochopitelně jeví velmi nejistě. Ale musím říct, že mě rodiče vždy velmi podporovali, zároveň mi však do ničeho nemluvili.
(fr)
