Jitka Jelínková

Představujeme osobnosti a rodáky

Nenápadnou a plachou Jitku Jelínkovou je těžké jednoznačně charakterizovat. Sama o sobě říká, že její hlavní životní náplní je činnost na jablonecké Střední uměleckoprůmyslové škole a Vyšší odborné škole, kde vyučuje odborné předměty (kreslení a modelování) a vede také kurzy večerního kreslení. Zabývá se medailérstvím, sochařstvím, malbou i grafikou.

Jablonecká rodačka Jitka Jelínková studovala v letech 1987 - 1991 na místní uměleckoprůmyslové škole obor rytí kovů; poté pokračovala na pražské VŠUP u Jiřího Harcuby. V roce 1993 rozčeřila hladinu medailérských kruhů, když byla podle jejího avantgardního návrhu realizována stříbrná dvousetkoruna k přijetí ústavy - první pamětní mince právě vzniklé České republiky. To jí bylo 21 let. O dva roky později opět zazářila, tentokrát s mincí k 50. výročí vítězství nad fašismem. Její odvážné návrhy na pamětní mince se ale setkávaly se stále menším pochopením komise České národní banky a Jitka soutěže přestala obesílat. V medailérské tvorbě ale pokračovala, nacházela nové cesty i materiály a její diplomová práce byla právě medaile.

Mimořádný je její výtvarný vztah k místu, kde bydlí, který se projevuje uměleckým přetvářením vlastní zahrádky. Je to důležité právě v prostředí, kde vinou historických událostí řada obyvatel nemá kořeny, což je někdy cítit i v mezilidských vztazích.

„Tak takhle tedy ne," byla první její reakce na plánovaný rozhovor. „Slepit spletitou životní mozaiku do pár řádků? Psát o tom, jak si doma zahradničím nebo kolik vypiji káv? Proč a pro koho?" Bylo to, jako bychom chtěli chytit za límec šelmu a požadovali po ní informace. Ale přesto jsme to zkusili.

Proč jste zanechala mincovní tvorby?

Měla jsem štěstí na dobré učitele jak na jablonecké škole (Z. Linka st., J. Dostál), tak na vysoké škole v Praze (J. Harcuba, M. Karel). Byly to osobnosti schopné vést dialog, podporovaly mě v tom, co jsem chtěla dělat. Zúčastňovala jsem se soutěží na pamětní mince a některé z nich jsem i vyhrála. Tenkrát ovšem byla spousta dohadů o tom, co se v mincovnictví smí a nesmí. Pamětní mince mají přece jenom jakési komerční mantinely. A to mě nasměrovalo na jinou kolej - chtěla jsem dál objevovat.

Přišla jste „objevovat" zpět na SUPŠ a VOŠ, tentokrát jako pedagog. Proč se výtvarník rozhodne vrátit z velkoměsta zpátky do Jablonce?

Důvody k tomu jsem měla prachobyčejné, měla jsem tu domov a rodinu. Ale otázky, proč a jak něco dělat správně, ty člověk musí řešit neustále. Když jsem se vrátila z Prahy domů, rekonstruovala jsem svůj příbytek. Tak jsem se začala seznamovat s tím, jak je zcela přirozené utvářet si svoje okolí. Proto mě třeba baví práce na mé zahradě. Je to živá věc. Začala jsem si tam modelovat svoje představy. Mám zde například jednu skalní část, kterou se snažím mít pod kontrolou a naštve mě tam i malý šnek. Pak tu mám kus horské louky, kterou zbožňuji pro to, že funguje sama od sebe. Ale dlouho to takhle určitě nezůstane.

Jitka Jelínková ve škole, foto: J. Jiroutek, obrázek se otevře v novém okněTeď pracujete na zdejší střední škole v ateliéru, kde máte hodiny kreslení a navrhování. Zúčastňujete se se studenty výtvarných soutěží, např. na loga (ZOO Liberec), plakáty (Sdružení Downova syndromu, Program pro drogovou prevenci). Také už jste dvakrát realizovala kulisy pro benefiční koncerty Národního divadla na Grabštejně. Co taková práce obnáší?

Studenti, kteří se k nám hlásí, se musí naučit výtvarně myslet, zvládnout formu, dotáhnout svou práci od návrhu k realizaci. To se „musí". Skvělé je, že přitom vznikne spousta nápadů, se kterými se dá pracovat i „mimoškolně . Když to lidi baví a vy vidíte, že sami od sebe chtějí dělat věci navíc a „posouvat se, jste rádi, že jim můžete pomoci a být při tom. Takhle vznikla minulý rok výstava na školním dvorku nazvaná „Z ničeho nic". Byli jsme ve škole do večera, o víkendech, nedali jsme se zastavit ani když při instalaci lilo jako z konve. A do toho ještě studenti zkoušeli divadlo, jelikož na vernisáži proběhla i premiéra představení našeho nového školního souboru Studentská houska.

Práce na scénách pro sólistu Národního divadla Luďka Veleho a další pěvce ND na Grabštejně jsou trochu něco jiného, než máme v osnovách. Je to práce s prostorem a je podložená hlubokou znalostí opery. Museli jsme se vyrovnat s požadavky pěvců, a přesto to studenty bavilo. Když se potom zúčastnili přeplněného představení Mozartova Dona Giovani a Smetanova Tajemství, byl to skvělý pocit. Momentálně pracuji se studenty na scéně Donizettiho opery Don Pasquale. Ne všechno vyjde ale vždycky tak, jak bych si představovala, to je realita. Dobré je, když se i přesto pokračuje dál.

Rozhovor vedla Olga Veselá
studentka IV. ročníku

Vytvořeno 5.12.2008 12:38:59 | přečteno 3936x | Petr Vitvar