Původ prastarého zvyku můžeme hledat již u svatého Františka z Assisi, jenž žil na přelomu 12. a 13. století. Jesličky se zpočátku stavěly výhradně v kostelech a do Čech je přinesli v 16. století jezuité. Postupně se betlémy dostaly do domácího prostředí, na což měl mimo jiné vliv Josef II., který je svými reformami vykázal z chrámů. Lidoví betlemáři z českého venkova si pro příběh o narození Ježíška vytvářeli svůj vlastní svět. Děj často zasazovali do krajiny jim blízké, a tak se u některých betlémů můžeme setkat s místní krajinou, stavbami nebo i lidmi.

Také v Jizerských horách mělo stavění jesliček hluboké kořeny. Téměř v každé domácnosti se nějaké o Vánocích stavěly. Někde stály jen malé v rohu místnosti, jinde zabíraly třeba půl světnice. Již z kraje podzimu se v lese sbíral čerstvý mech a pár týdnů před svátky se začalo s opravami postaviček. U složitějších betlémů bylo třeba zkontrolovat i provázky, pomocí kterých hodinový nebo jiný strojek dodával figurkám pohyb. Největší pozornost ale byla věnována jesličkám, které se stavěly v kostelech. To bývala pýcha celé vesnice.

V obci Skuhrov, nedaleko Jablonce, bývalo hned několik domácích dřevěných vyřezávaných betlémů, a to ještě po druhé světové válce. „Podle jednoho z nich zhotovil můj děda betlém na tři stěny a později na něm pokračoval i můj otec,“ vypráví o svém domácím pokladu paní Štěpánová, která nyní žije v okrajové čtvrti Jablonce.

Každý rok začínají v této rodině Vánoce už koncem listopadu: „Stavění betlému je předvánoční tradice, kterou dodržujeme, co si pamatuji. Jsme na to čtyři a práce máme dost na celou sobotu. Chlapi nejprve připraví dřevěnou kostru a já s dcerou stavíme vlastní betlém s krajinou. Dnes nám už pomáhá i vnouče, které se při práci učí poznávat zvířátka a nakonec vkládá do jesliček Jezulátko,“ říká paní Štěpánová a dodává: „Betlém je pověšen na stěnách a rozložen na stojanech s jedenácti fošnami, na které rozmístíme celý příběh. Každý rok tak vzniká originál.“

Štěpánovic betlém je rozdělen na les, město a ovčín. Háj tvoří smrky z pálené hlíny (ty byly prý kupované, děda dělal skleněné a otec z tvrdého papíru), zvířátka pocházejí z dávných dětských her. Městské domy, kterých je kolem třicítky, jsou z papíru, stejně jako část jeho obyvatel. Bydlí tu ale i dřevění a dokonce cínoví vojáčci. Celkem jich tu spolu žije na padesát a navíc Jezulátku ještě vyhrává osmadvacet muzikantů. Kolem statku a ovčína se pase šedesát figurek ovcí a hospodářských zvířat.

„Myslím, že udržování českých tradic má svůj význam. Přes Vánoce máme sice z bytu „průchoďák“, ale to mi nevadí. Jsem ráda, když k nám přijdou děti a rozevřou doširoka oči i pusu na tu krásu. Podle muzejníků máme sice v obýváku kýč, protože betlém je tvořen mnoha materiály - dřevem, papírem, sklem, cínem i pálenou hlínou. Ale pro mě je to spousta ruční práce mého otce a dědy. Celé tohle dílo vznikalo kolem roku 1950 a stavíme ho každý rok dodnes. Teď předávám štafetu dceři, protože lézt po štaflích pro mne už není,“ směje se majitelka rozsáhlé stavby a vypráví o návštěvě australského faráře někdy po devadesátém roce, který chtěl rodinnou památku koupit pro své farníky žijící v české komunitě na opačné polokouli. „Pochopil ale, že žádné peníze mi toto dědictví nemohou vyvážit. Jsem ráda, že dcera, zeť a vnouče jsou pro věc stejně zapálení jako já a také staví.“

Při tvorbě této vánoční tradice se schází celá rodina a v tom okamžiku započnou „babiččiny“ Vánoce. Když se šestimetrový betlém vybalí, zavoní obývákem historie celé rodiny, čas se zpomalí a vrátí zpět. Vypráví se pohádky a všem se ukazuje Jezulátko, aby bylo jasné, kdo v Čechách nosí těm hodným dárky pod stromeček.

A v této rodině si to připomínají do konce února, kdy prý teprve mají to srdce betlém zbourat. „Loni jsme s manželem udělali rekord, za čtyři hodiny byl v krabicích a na půdě,“ vyprovází nás paní Štěpánová, která nás požádala, abychom neuváděli její správné jméno a adresu, protože školky a školy jí jako předvánoční návštěvy stačí. Protože nemá srdce odmítnout kohokoli, kdo se přijde na betlém podívat, zůstane prý raději trochu v anonymitě.

(os, fr)