René Mašín

Představujeme osobnosti a rodáky

Zmíní-li se někdo o Horské službě, představí si většina lidí urostlé chlapíky v červených větrovkách, kteří tu jsou od toho, aby nám pomohli, když se na horách ocitneme v nouzi nebo v nebezpečí. Dříve jsme se s nimi setkávali hlavně ve vysokých horách, kde poskytovali pomoc především horolezcům a turistům. Situace se ale už dávno změnila. Ve všech pohořích se lyžuje, jezdí na kolech a provozují se tzv. adrenalinové sporty. S tím vším je spojeno i jisté riziko. Náčelníkem záchranářů v Jizerských horách je René Mašín. A protože se nejedná o povolání zcela běžné, položili jsme mu několik otázek.

Narodil jste se v Jablonci nad Nisou. Kdy jste byl poprvé třeba na Smědavě nebo na Smrku?

Tak to si již opravdu nevzpomínám. Pamatuji se ale na koupání na Souši, kam jsme jezdili tábořit. Mohlo mi být tak 4 - 5 roků. Následně mám v paměti spoustu výletů po Jizerských horách a Krkonoších.

Myslíte si, že znáte dobře Jizerské hory? Jaký k nim máte vztah? Je čistě profesionální nebo i osobní?

Domnívám se, že Jizerské hory znám. Je ale samozřejmě ještě dost zákoutí, kde jsem dosud nebyl. Snažím se ale při pochůzkách v terénu procházet nová, mne neznámá místa. A co se týká vztahu k našim horám? To je osobní záležitost, není to spojeno jen s mojí profesí. Nacházím tady klid, pohodu, přátele…

Jak se člověk stane členem Horské služby či dokonce jejím náčelníkem?

Jako malý kluk jsem s rodiči chodil často po horách. Mým sportem číslo jedna v mládí bylo sjezdové lyžování. Během studií na střední škole jsem začal lézt po skalách a následně i cestovat do velkých hor. Přitom jsem poznal spoustu kamarádů, kteří jsou členy Horské služby. V osmnácti letech jsem si podal přihlášku, splnil jsem předepsané zkoušky a od svých 19 let jsem členem Horské služby. V roce 1999 jsem nastoupil jako zaměstnanec a po čtyřech letech jsem byl vybrán ve výběrovém řízení na náčelníka Horské služby v oblasti Jizerských hor.

Muži ve službě musí jistě mít dobrou kondici. Jak ji získáváte?

Vše je dáno životním stylem. Nepatřím k lidem, kteří pravidelně trénují. Jezdím na lyžích, na kole, chodím po horách, lezu po skalách. To vše mi pomáhá, abych si udržel dobrou fyzičku. A mám potom radost, když při fyzických testech předběhnu nebo předjedu i daleko mladší kolegy.

Laviny u nás sice nehrozí, zato mlha a vánice dokážou zkomplikovat návrat i z túry do Jizerek. Téměř každý má dnes v kapse mobil, kterým může zavolat pomoc. Stává se to?

V poslední době nám pátracích akcí hodně ubylo. Turisty, kteří zabloudí v horách, jsme schopni pomocí mobilů navést zpět na cestu. V případě nepříznivých klimatických podmínek to ale zpravidla neplatí. To se pak opravdu musíme spolehnout na naši znalost hor a vyrazit lidem na pomoc přímo do terénu.

Horská služba musí umět zachránit i horolezce. Jsou mezi vámi i dobří lezci?

Pohyb v exponovaném skalním terénu musí zvládnout každý člen Horské služby. Mezi námi je i několik ostřílených horolezeckých „legend“, jako třeba Jarda Kutil, Ríša Kašťák a další.

Kdo je dneska nejčastějším „klientem“ HS? Jsou to cyklisté, lyžaři nebo někdo úplně jiný?

Nejčastější úrazy v zimním období bývají na sjezdových tratích. Tady se většinou jedná o poranění dolních a horních končetin. V létě je ale nejvíce úrazů při cykloturistice. A tyto úrazy bývají opravdu ošklivé a vážné. V Jizerských horách má bohužel svůj pomníček už několik cyklistů, kteří svůj pád nepřežili. Obecně jsou to ale lidé, kteří nerespektují pravidla bezpečného pohybu na horách. Jsou pak nebezpeční nejen sami sobě, ale i svému okolí.

Jizerky nejsou jen na české straně, stačí překročit most na Jizeře a jsme v Polsku. Mohou čeští záchranáři poskytnout pomoc i tady?

V Evropské unii dnes nemáme problém se zásahem mimo území našeho státu. Na polské straně Jizerských hor zpravidla zasahujeme nebo spolupracujeme s polskou Horskou službou u zranění či zbloudění českých turistů. V naléhavých případech je možné využít i vrtulník letecké záchranné služby z Liberce. To se týká také polské strany hor.

(os)

Vytvořeno 2.11.2009 8:55:41 | přečteno 3283x | Petr Vitvar
load