Liberec se již tehdy nacházel na křižovatce cest a byl důležitou branou do Čech. Jedna z těchto cest vedla i přes Jablonec. Z Liberce směřovala přes Kunratice, Lukášov, Rýnovice a Mšeno do Jablonce a pokračovala do Kokonína, přes Dalešice do Brodu a dále pak na Jičín a Trutnov. Jiné cesty byly horší a nebo v té době ještě neexistovaly.

První třetina 18. století byla ještě pro České země poklidná. Když roku 1740 zemřel bez mužských potomků Karel VI. Habsburský, usedla na trůn prvorozená dcera císařovna Marie Terezie. Leč mladou panovnici - modrookou blondýnku - nebral nikdo z okolních vládců příliš vážně. Měla navíc ambiciózního souseda, pruského krále Fridricha II. Začalo období válek. Nejprve to byla „Válka o dědictví rakouské“ (1740 - 1748), o něco později „Sedmiletá válka“ (1757 - 1763) a nakonec „Válka o dědictví bavorské“ (1778 - 1779). Té poslední se říká i válka „švestková“ či „bramborová“, protože trvala krátce - jen od švestek do švestek nebo také od brambor do brambor. Rakousko přišlo hned na začátku (1740) o Slezsko a už nikdy ho nevydobylo zpět. A tím se zdejší kraj stal pohraničím. V každé z těchto válek bylo Liberecko i Jablonec s okolím mnohokrát obsazeno vojskem. Tu pruským, tu zase císařským. Dne 21. dubna 1757 proběhla v Liberci i větší bitva, kterou Rakousko opět „slavně“ prohrálo. Dodnes tyto události připomíná v Liberci ulice Na Bojišti.

Když se schylovalo k další válce, té „bramborové“, poslala Vídeň na ochranu severních hranic husary generála Wurmse z Varaždínu v Uhrách (dnes v Chorvatsku). Ti přišli včas; v Liberci měli velení a utábořili se na okolních kopcích a vsích. A jak dorazili, začali se připravovat na obranu. V okolí budovali šance, záseky a reduty, aby byla důležitá místa chráněna. Z předchozích válek byly nové zkušenosti a vícekrát se ukázalo, že polní opevnění na správných místech dokáže v bitvách velmi pomoci.

Ucelený systém opevnění vznikl i kolem cesty mezi Kunraticemi a Lukášovem. Byly zbudovány čtyři šance na okolních vyvýšeninách, které křížem kryly starou cestu - dnešní Šafránovou ulici v Kunraticích. Šance byly šípovité, vždy na ostrohu s výhledem do údolí, obehnané příkopem a valem dodnes dobře patrným. Další záseky a terénní překážky přehradily Prosečský hřeben, kudy také vedly cesty. V Rýnovicích za kostelem, v Lukášově u návsi a nad Vratislavicemi pak byla menší vojenská ležení. A konečně hlavní bod opevnění byl v Milířích pod Císařským kamenem. Budoucí císař Josef II. se byl osobně podívat, jak obranné práce postupují. Na paměť jeho návštěv máme v okolí Císařský kámen i Císařskou lípu v Pasekách.

Když později Prusové do Čech vpadli, tentokrát z Kladska a Trutnovska, pomohl skutečně obdobný systém polních opevnění nápor zastavit. Pak už se moc nebojovalo a po krátkém čase válka skončila. A tak měly tyto šance podobný osud, jako později bunkry z roku 1938. Byly připraveny k obraně Čech, ale nikdy nebyly využity. Možná i proto se poměrně dobře dochovaly až do dnešní doby.

Časem pak přešly do německých pomístních názvů - Schanzplaz, Schanze. A podle nich jsme objekty v terénu i vystopovali. Snad jednou vznikne i naučná stezka, která objevená místa propojí.

Lukáš Pleticha