Jeho zatím nejrozsáhlejší prací je kniha Mezi křížem a národem (2006), která zpracovává téma vývoje sudetoněmeckého katolicismu v meziválečném období. Přes své speciální zaměření i odbornost je též velmi čtivá. Jaroslav Šebek patří mezi nejznámější odborníky na téma česko-německých vztahů u nás. V souvislosti s uzavřením partnerské dohody jsme mu položili několik otázek.

Obě strany - Němci, zejména ti odsunutí či vyhnaní a třeba i jejich potomci na jedné straně, a my, obyvatelé současného Jablonce n. N. na straně druhé - mohou takové partnerství vnímat dost odlišně. Je to způsobeno jen různými poválečnými osudy?

Do našeho odlišného vnímání se podle mě promítly vedle zmíněných různorodých poválečných osudů i další faktory, především vliv rozdělení světa železnou oponou po druhé světové válce, který pochopitelně znemožnil seriozní diskusi o vyrovnání s válečnou i předválečnou minulostí. Na obou stranách se tak s touto tématikou často zacházelo jen jako s nástrojem propagandy k vytváření obrazů nepřítele. Vzniklé předsudky a stereotypy lze pochopitelně jen těžko odstranit. Avšak za dvacet let se mnohé pozitivní kroky k odbourávání vzájemných bariér již udělaly. Děje se tomu tak hlavně v posledních letech. Jednou z cest je pochopitelně také hledání pravdy o naší minulosti, která nebude zatížena ideologickými klišé.

Naše regionální média (nemluvě o celostátních) věnovala uzavření dohody o partnerství mezi Jabloncem n. N. a Kaufbeuren jen minimální pozornost. Je to způsobeno „bulvarizací“ médií a z toho pohledu nezajímavým tématem? Nebo je to snad tím, že novináři nemají dostatek povědomí a informací o tom, co taková dohoda znamená?

Na tuto otázku není jednoduchá odpověď, protože to znamená detailněji analyzovat vývoj českých médií v porevolučním období. Zjednodušeně bych řekl, že média se příliš nezabývají hlubšími analýzami sledovaných jevů. Navíc je obecně známým jevem, že mediálně je mnohem lépe prodejná zpráva ohlašující nějaký malér, než informace, která přináší třeba malý pozitivní posun. V poslední době mám však pocit, že se přece jen situace začíná zlepšovat a hlavně ve veřejnoprávních médiích je vidět snaha jít více ke kořenům událostí a zmiňovat v pestřejší míře i život v regionech.

Jak si vysvětlit to, že regionální média na německé straně se dohodě obšírně věnovala? Přitom si nemyslím, že by byla méně bulvární, než ta naše.

To by opět vydalo na širší analýzu. Stručně řečeno, v Německu existuje mnohem větší trh, a tudíž i mediální možnosti a mohou se tam vedle sebe „uživit“ jak ryze bulvární listy společně s takovými respektovanými deníky, jakými jsou třeba Frankfurter Allgemeine Zeitung. A stejná situace platí i na úrovni jednotlivých spolkových zemí, kde také v mediální sféře existuje mnohem větší názorová pestrost.

Na městské úrovni se nedá dělat „velká politika“, ale partnerství dvou měst, která mají jedny kořeny, k jejichž rozdvojení došlo následkem velkého a neomluvitelného konfliktu způsobeného oběma stranami, je projevem vůle k usmíření. Jsem přesvědčen, že dohoda o partnerství mezi Jabloncem a Kaufbeuren má více než jen regionální význam. Myslíte si, že tomu tak je?

Zmíněný krok je podle mě velmi důležitým právě proto, že se jedná o rozvoj kontaktů mezi dvěma konkrétními regiony a dotýká se tak zcela určitých okruhů otázek, které je třeba řešit. Jde též o návrhy konkrétních projektů (v podnikatelské, kulturní nebo vzdělávací sféře atd.), na nichž mohou oba regiony participovat. Občané obou měst mají také šanci lépe se navzájem poznat a nedělat si obrázek o těch druhých jen na základě zpráv z tzv. velké politiky.

Městská čtvrť Neugablonz vznikla v Kaufbeuren po válce jako největší koncentrace Němců z Československa v celé Spolkové republice. Německá veřejnost vyhnance nepřijímala zrovna s nadšením a spojenecké okupační úřady se snažily o co největší rozptýlení. Nevzniklo tedy v Neugablonz jakési ghetto, které si pěstovalo pocit křivdy?

Odpověď na otázku pocitu ukřivdění by měla směřovat spíše na obyvatele Neugablonz. Mohu však potvrdit, že vysídlené Němce nikdo po válce nevítal s otevřenou náručí a museli se vyrovnávat s nevraživostí místního obyvatelstva, které jim často kladlo za vinu, že kvůli nim byla fakticky rozpoutána válka, která měla pro Němce tak zničující důsledky. Po válce se část vysídlenců snažila reflektovat poválečný osud duchovním pohledem a velmi pozitivní roli v tomto směru sehrála zejména Ackermann-Gemeinde, která od roku 1946 organizačně sdružuje sudetoněmecké katolíky.

Přípravu dohody o partnerství na městské úrovni doprovázely také aktivity jabloneckých církví. Jak vnímáte jejich aktivní zapojení z naší strany do otázky partnerství? V SRN, a zvláště v Bavorsku to zřejmě není nic neobvyklého.

Domnívám se, že církve a křesťané obecně se významně zasloužili o budování dobrého vzájemného sousedství, a to zejména po roce 1989. Vstřícné přístupy však přitom bylo možné registrovat již před tím. Při mém nedávném studijním pobytu v archivu německého ministerstva zahraničí v Berlíně jsem například zjistil, že vůdčí představitelé již zmíněné Ackermann-Gemeinde podporovali - na rozdíl od naprosté většiny sudetoněmeckých organizací - na počátku 70. let Brandtovu východní politiku. Jejím výsledkem byla mj. normalizace vztahů NSR se státy komunistického bloku - Polskem, Československem a posléze také s NDR (na základě této politiky byla v roce 1973 například prohlášena Mnichovská dohoda za nulitní).

Po opětovném příchodu svobody a demokracie vydali čeští, němečtí, ale i rakouští biskupové několik prohlášení přispívajících k otupení dřívějších nepřátelství a hledání možnosti spolupráce do budoucna.

Vedle oficiální roviny setkávání se uskutečňují z iniciativy české i německé strany různorodé konkrétní iniciativy nejširšího okruhu věřících, jež přispívají i k rozvoji občanského dialogu (např. společné poutě na tradiční poutní místa v pohraničí). V poslední době bylo pro mě osobně velmi silným symbolickým gestem, když papež německého původu hovořil při své návštěvě v naší zemi při několika příležitostech česky.

(bt, os)