Vyrůstal ve svobodném prostředí první republiky, po maturitě v Turnově studoval chemii na ČVUT v Praze. Se svými kolegy byl v noci na 17. 11. 1939 německou Sicherheitspolizei a oddíly SS v Masarykových kolejích zajat a transportován do ruzyňských kasáren, kde k polednímu došlo k prvním popravám.

Tento životní zlom a další osudy byly popsány již v roce 1946 v publikaci R. Kunce „Clay-Eva volá Londýn“, po roce 1989 pak v četných historických publikacích a článcích: zdařilé vyklouznutí z Ruzyně, útěk přes mnoho zemí tří kontinentů do zatím neokupované Francie, výcvik ve formujících se jednotkách československé armády v jihofrancouzském Agde, prvé nasazení v bojích, ústup po francouzské porážce a přesun do Anglie. Tam pak výcvik v důstojnické škole - a začátkem roku 1942 výzva armádního velení k plnění zpravodajských úkolů po vysazení v protektorátu. „Pořádně ve mně hrklo, ale věděl jsem, že nemohu říci ne, chci-li si vážit sám sebe,“ napsal v jedné ze svých knih. K tomu měl vážné důvody - pravděpodobnost přežití výsadkářů byla 25 %. Měl ale štěstí. Po vysazení se skupinou Clay u Bystřice pod Hostýnem v dubnu 1944 nalezli mezi místními občany obětavé spolupracovníky. S jejich pomocí získali významné informace a přežili i poslední rok války. Skupina se stala nejúspěšnější zpravodajskou skupinou působící v protektorátu; Čestmír vyslal během jednoho roku do Anglie na 800 radiových depeší a přes 300 jich přijal.

Čestmír Šikola a jeho spolubojovníci měli pevný charakter a vůli žít i nadále jako svobodní lidé. To jim ovšem nastupující systém odpíral. Osudy parašutistů po komunistickém puči jsou rovněž známé: rozsudky, věznění a někdy i smrt. Čestmír vyvázl s dvěma a půl lety žaláře.

Po uvolnění v roce 1956 se mohl vrátit ke svému povolání chemika; netajil se totiž ani v nejmenším se svou minulostí a vzbudil tím respekt i u slušnějších z komunistických kádrových referentů. Po dvojím věznění mohl dostudovat chemii a v roce 1963, dvacet šest let po zahájení studia, konečně získat inženýrský diplom.
Ocenění zásluh parašutistických skupin přišlo teprve po zhroucení komunistického režimu v roce 1989. Čestmír se stal čestným občanem Bystřice pod Hostýnem, francouzského Agde a Jablonce n. N. Byl povýšen na plukovníka, od prezidenta Havla dostal další vyznamenání.

Město Jablonec udělilo loni Čestmíru Šikolovi in memoriam stříbrnou medaili Josefa Pfeiffera. Jak známo, první jablonecký starosta byl Němec. Čestmír bojoval za války proti zločinnému režimu, nikoliv ale proti Němcům jako národu. Na Jablonecku byly přinejmenším do počátku minulého století vztahy mezi oběma národnostními skupinami nezatížené zásadními problémy. Jsem si naprosto jist, že by Čestmíra medaile nazvaná po jeho dávném německém spoluobčanovi nejen těšila, ale že by se jí cítil vysoce poctěn.

Vladimír Pliška, Wallisellen, Švýcarsko