Romové na Slovensku patřili do tradiční společenské hierarchie. Byli však hodně nízko, až na okraji společnosti, žili separovaně v cikánských osadách, vždy vzdálených od vesnice. Od měst v pohraničí si slibovali polepšení, zvýšení prestiže. Mohli žít přímo ve městech uprostřed společnosti, a i když v mizerných podmínkách, pořád lépe než v cikánských osadách. Pomohla jim i změna režimu. Mnoho Romů prý ještě dlouho potom říkalo: „V Čechách mi říkají soudruhu Kotláre. A celým jménem. Doma na Slovensku jsme byli pro lidi z dědiny jenom cigáni. Nebo nám říkali jen křestním jménem a přitom nám všem tykali.

Mnoho Romů přicházelo za prací s úmyslem setrvat několik let, vydělat si na stavbu vlastního domu na Slovensku a polepšit si tak ve společnosti. Ovšem kdo o tom v Jablonci tehdy věděl! Lidé spíše nevěřícně kroutili hlavou, co to zase cikáni vyvádějí. Ze zprávy MNV nazvané „Výchova cikánů a zapojení do pracovního poměru“ z 11. listopadu 1952 se dočteme doslova: „V posledním čase nedošlo z podniků, kde jsou zaměstnány osoby cikánského původu, na zdejší referát žádných stížností. Pobyt některých cikánů ve zdejším městě se opakuje od roku 1945 již několikrát; nakoupí zde vždy nějaké věci, hlavně nábytek, který potom odvážejí na Slovensko, jako například Géza Holan, který před rokem odjel na Slovensko s nábytkem a nyní se vrátil znovu do Jablonce a byl mu přidělen byt v Soukenné ulici č. 5.“

Zpráva popisuje romské záležitosti v Jablonci šířeji, a to je rovněž zajímavé. V roce 1952 bylo v Jablonci 400 usedlých cikánů z asi 100 rodin. Ty měly údajně asi 90 živitelů, vesměs mužů v pracovním poměru. Pracovali ponejvíce na stavbách, v podnicích Plastimat, PAL, Kovová bižuterie a Sklárny Polubný; tam mnoho Romů též dojíždělo. Žen pracovalo pouze málo, staraly se o rodiny.

V řešení romské otázky pomáhal pracovníkům národnímu výboru cikánský starosta Jan Mižikar. Žil tehdy v Jablonci již delší dobu, upozorňoval na problémy a pomáhal je radnici řešit. Pomáhal Romům i ve styku s úřady; dnes bychom mu říkali romský terénní pracovník. A věřte, neměl to vůbec lehké, vděku od vlastních lidí se často nedočkal. Zpráva zmiňuje, že poslední výstup měl minulý týden, kdy musel odejít ze zaměstnání. Když pracoval společně s cikány v Polubném, podezřívali jej, že za svou angažovanost je placen národním výborem a dostal pořádnou „nakládačku“.
Jan Mižikar byl však aktivní i v kulturním životě Romů. Účinkoval například v cikánském divadelním kroužku, který v roce 1951 sehrál jediné představení v Rychnově. Slavně to ale nedopadlo - jablonecká „Osvětová beseda“, která byla oficiálním pořadatelem a hradila prý veškeré finanční náklady, žádala zisk ze vstupného. Jenomže cikánský divadelní kroužek si hradil náklady na kostýmy a rekvizity, a proto chtěl, aby peníze náležely jemu. A tak se pohádali o peníze a víckrát se už nehrálo.

K romské kultuře 50. let patřily v Jablonci i nedělní promenádní koncerty cikánské kapely u prodejny stavebnin před jabloneckým nádražím. Bývaly oblíbeným a vítaným zpestřením tehdejšího společenského života.

Lukáš Pleticha, Anna Cínová