Tomáš Pospíšil

Se jménem sbormistra Tomáše Pospíšila jsou v poslední době spojené úspěchy dětského pěveckého sboru Iuventus, gaude! Přestože sbor působí při jablonecké Základní umělecké škole teprve tři roky, může se už dnes radovat z celé řady vynikajících ocenění ze soutěží a festivalů u nás i v zahraničí.

Tomáš Pospíšil se narodil 28. listopadu 1975 v Jablonci n. N. Po studiu na ZUŠ absolvoval konzervatoř v Teplicích, obor klavír. Poté pokračoval ve studiích na pražské AMU v oboru skladba. Již tehdy vyučoval hru na klavír na jablonecké ZUŠce. Současně působil a dosud působí i jako varhaník a sbormistr při zdejším chrámu Nejsvětějšího srdce Ježíšova.

Od roku 2005 je sbormistrem dětského pěveckého sboru Iuventus, gaude! Pod jeho vedením vznikají čtyři oddělení dětského sboru - přípravné sbory Pueri, gaudete! a Amici, gaudete! a komorní sbor hlavního sboru Choricus, gaude!
Je ženatý a má ročního syna Štěpána.

Jaké byly vaše umělecké záměry, když jste zakládal dětský pěvecký sbor? Napadlo vás, že byste mohli společně dosáhnout tak velkých úspěchů?

V posledním ročníku mého studia na Akademii múzických umění v Praze jsem volal tehdejšímu zástupci ředitele jablonecké ZUŠky Vítu Rakušanovi, zda nemají ve škole dětský sbor pro mou absolventskou skladbu, kterou jsem chtěl provést v mém rodišti. A on mi tehdy řekl památná slova: „Nemáme, ale víš co, pojď ho založit!“ Nastupoval jsem v Jablonci coby učitel hry na klavír, a i když se mi z počátku do zpívání s dětmi moc nechtělo, brzy jsem v práci s dětmi našel zalíbení. Překvapilo mě, o co jsou děti k tvůrčí práci a umění otevřenější než dospělí, se kterými jsem do té doby pracoval. A brzy jsem také pochopil, jak je společná práce s dětmi - zvláště dnes - nesmírně důležitá. Rodina a škola leckdy nestačí na úlohu vést děti k hodnotám, které zdravá společnost tolik potřebuje. Práce ve sboru je ideální příležitostí, jak děti formovat nejen ve vztahu k umění, ale i k životu. Zpívání je v dobrém sboru pouze prostředkem k vyšším cílům. Vždyť mnoho dětí bude zpívat jen do svých osmnácti let, ale všichni chceme kolem sebe potkávat po celý život jen samé krásné lidi, ne?

Kromě sborového zpěvu učíte i hru na klavír. Jaká byla vaše cesta od učitele klavírní hry ke sbormistrovi?

Já mám v úvazku stále ještě nějaké děti na klavír, a i když pořád hubuji, jak bych ty hodiny potřeboval třeba na doučování ve sboru, asi by mi práce u klavíru moc chyběla. Je to příležitost, jak navštívit svět veliké hudby úplně jinak než ve sboru. Klavírní literatura nabízí mnohem vzácnější poklady než dětská sborová tvorba a takové hudební exkurze při výuce mě stojí mnohem méně úsilí než dobrodružné výpravy s bandou šedesáti dětí.

Zpívají někteří z vašich malých klavíristů i ve sboru, a pokud ano, jak se to odráží v jejich klavírní hře a osobnosti?

Zpívají téměř všichni a až budu jednou jako starý vousáč sedět na ministerstvu školství v oddělení Základních uměleckých škol, zavedu pěvecký sbor jako povinný předmět pro všechny žáky hudebních oborů. Cesta k citu pro hudební frázi vede přes zpěv. A protože ve sboru jdeme v prvé řadě cestou muziky, zpívání se odráží na hudebním rozvoji dětí i v jiných hudebních předmětech. A jsem moc rád, že mi to potvrdili i moji kolegové.

Co je podle vašeho názoru nejdůležitějším úkolem sbormistra?

Odpověď bych shrnul do tří bodů: Za prvé vidět ve své práci poslání, jinak bude sbormistr věčně nešťastný z nedocenění své námahy. Za druhé neztratit moudrost snahy poučit se - a to i od druhých. V tom je veliká pravda. A za třetí - spočítat si, že úspěch sboru spočívá v týmové spolupráci. Moje úloha ve vedení není zdaleka jedinečná. Kdybych vedle sebe neměl hlasovou poradkyni Lucii Jarešovou, věrnou a nezištnou klavíristku Janu Kvochovou, a nejvěrnější maminku dvou mých „sboráků“ Ivanku Ullmannovou, výsledky sboru by nebyly zdaleka tak dobré.

Jaké jsou vaše plány se sborem do budoucna?

Rád říkám, že úspěch našeho sboru spočívá v tom, že si na začátku roku neděláme žádné veliké plány. Konkrétní body sezóny, jako jsou pozvánky na koncerty nebo soutěže, sice v diáři máme, ale snažíme se být na všech plánech pokud možno nezávislí, v klidu a dobře celý rok pracovat a přijímat, co nám cestou přes rok cvrnkne do nosu. Vždyť to je ostatně důležité i pro samotný život.

Vytvořeno s použitím rozhovoru Věry Chmelové připraveného pro časopis Talent.

(red)

Vytvořeno 27.10.2008 15:02:06 | přečteno 3897x | Petr Vitvar