Vladimír Nosek

Lékaři patří obvykle ke známým osobnostem. Jejich péči či rady potřebuje mnoho lidí a mnozí z klientů si je pak nadlouho zapamatují. Zvláště, pokud jsou spokojeni s výsledky své léčby. Vladimír Nosek je ale znám též jako vynikající horolezec, který stanul i na nejvyšším bodu zeměkoule - Mount Everestu. Tento skromný muž žije v našem městě od roku 1988.
Jak ses dostal do Jablonce nad Nisou?
Do Jablonce jsem přišel s tím, že mám rád hory, blízko je Český ráj, Krkonoše, ale i divoká voda. Chtěl jsem vstoupit též k Horské službě, měl jsem vztah ke sportu a logicky i k traumatologii. Takže jsem si na začátku kariéry myslel, že se budu věnovat zlomeninám. Jenže 80. a 90. léta byla ve znamení obrovského pokroku a expanze techniky a možností v oboru endoskopie. Laicky řečeno - pomocí endoskopů, ohebných hadiček, lze proniknout do zažívacího traktu a nemoci nejen diagnostikovat, ale zároveň i léčit. Tato věc mne velmi zaujala a začal jsem se těmito léčebnými metodami intenzivně zabývat.
Specializované gastroenterologické oddělení vzniklo v jablonecké nemocnici v roce 2003 a dnes patří ke špičkovým pracovištím v republice. Můžeš ho čtenářům krátce přiblížit?
Začali jsme odstraňovat kameny ze žlučových cest, léčit onemocnění slinivky atp. Těch zákroků stále přibývalo a myslím, že se nám po různých stážích doma i v zahraničí podařilo u nás zavést celou řadu progresivních metod. Před otevřením specializovaného oddělení se vyšetření prováděla na interním a chirurgickém oddělení. Dnes zde pracuje šest lékařů a devět sester. Ročně děláme asi 5 tisíc endoskopických výkonů a ošetříme asi 11 tisíc pacientů, což je srovnatelné s velkými klinikami. Nedávno jsme např. provedli jako první v republice několik zákroků vedených vnitřním ultrazvukem, což momentálně patří k našim nejprestižnějším věcem.
Pomalu se pokusím přejít k tvým koníčkům. Jak se dá náročná práce lékaře a primáře skloubit s koníčky tak náročnými na čas?
Pro mne bylo vždycky podstatné, abych odjížděl, ať už kamkoliv, se souhlasem rodiny. Časově se snažím v rámci možností věnovat mým dvěma dětem. Svoje věci pak dělám velmi často po nocích. Málo spím a mám trvalý spánkový dluh. V zaměstnání vycházím z toho, že pokud na nějakou dobu odjíždím, musím všechno zase dohnat. Ze stáží jsem se též pokaždé snažil přivést nějakou novou metodu. Je nezbytné vědět, kudy se ubírá svět.
Pokud jde o moje koníčky, tedy nejen horolezectví, ale i další outdoorové aktivity, které jsou náročné na čas a přesahují třeba rámec dovolené, pak se musím domluvit s vedením. Zažil jsem již několik vedení nemocnice, ale vždycky jsem dosud nacházel pochopení a podporu.
Co ti účast na takových podnicích, jako jsou expedice do velehor, přináší?
Účast na výpravách do hor, ale i třeba za potápěním, mi dodává nový náboj, přináší tolik nutnou relaxaci. Přínos cítím též v tom, že na expedicích mám dost času zabývat se i myšlenkami, na něž mi za běžné rutinní práce nezbývá čas. Mohu tam hovořit sám se sebou. Přijde spousta nápadů a myslím, že se to zaměstnavateli vrátí. Zdolání nejvyšší hory světa nebo tzv. „Seven Summits - sedmi nejvyšších hor jednotlivých kontinentů, je nakonec i dobrá prezentace naší nemocnice.
Co jsi měl již v horách za sebou, když jsi odcestoval na Mount Everest?
Předtím jsem stál sedmkrát na sedmitisícovkách na Pamíru a Ťan-Šanu. Byl mezi nimi výstup na Pik Komunismu nebo těžký prvovýstup na Chan Tengri. Do výšky sedm a půl tisíce metrů jsem měl hory zažité a věděl jsem, co se mnou udělají. Měl jsem též hodně zkušeností z těžkých zimních výstupů v Tatrách, a když na to dneska vzpomínám, tak si říkám, že už bych nechtěl trpět po nocích zavěšen někde ve stěně a v mrazu.
Kdy tě napadlo, že bys mohl vylézt na všech sedm vrcholů?
Bylo to asi tři roky po výstupu na Everest, měl jsem za sebou Aconcaguu, pak jsem se dostal do východní Afriky, kde jsme vystoupili normální cestou na Kilimandžáro, rok na to jsem byl v Austrálii na Mount Kosciuszko. Ten byl tak trochu navíc a také nejlehčí ze všech kopců. Asi v té chvíli mne napadlo, že by bylo dobré celý projekt dokončit. Výhodu jsem měl v tom, že jsem nic nedělal pro medializaci a nebyl ničím vázaný.
Následovala hora Denali na Aljašce a po kavkazském Elbrusu zůstaly už jen dva nejnáročnější vrcholy: Mount Vinson v Antarktidě a Carstenz Pyramid na Papuy. Obě jsou velice náročné jak finančně, tak i logisticky. Naštěstí jsem ale měl vždycky dobré přátele a známé, kteří mi přitom byli nápomocni. Bez vynikajících specialistů a znalců oblastí by dosažení těchto vrcholů nebylo reálné.
Děkuji Vladimírovi za poskytnutý čas. Otázek bych měl ještě mnoho, místo pro rozhovor je však omezené. Musíme si je proto uložit pro jinou příležitost.
(os)