K takovým patří například budova celnice u hlavního nádraží, hotel Praha nebo i bývalé sídlo jablonecké Iseriny Preciosy, obecně známé jako „zámeček“. Tento objekt v Tržní ulici nechali na začátku minulého století zbudovat jablonečtí členové společnosti Šlarafie (Schlaraffia), která vznikla již v roce 1859 v Praze. Základními hodnotami, jež tato pánská organizace vyznávala, byly přátelství, umění a humor. Sdružovaly se v ní osvícené a společensky vážené osoby, které se společně zasazovaly o realizaci všeobecně prospěšných projektů a také je finančně podporovaly. Členy jablonecké Šlarafie, která nesla spolkový název Iserina Preciosa, byli například starosta K. R. Fischer, ředitel městského úřadu K. Utischill, ředitel městského divadla J. Weninger, malíř D. Brosick, architekt A. Thamerus, spisovatelé A. Wildner a H. Schwan, herec K. Felmar, zakladatel lázeňského sanatoria v Pasekách G. Glettler, význační podnikatelé R. Haasis, H. Hoffmann, J. Schindler, F. Dub, H. Löbl a mnoho dalších. Všichni tito lidé přispěli k rozvoji města a dosáhli významných úspěchů v různých oblastech lidského konání. Byli podporovateli mnoha projektů a bez jejich přičinění by Jablonec nebyl tím, čím se stal.

Ačkoliv Šlarafie měla, a většinou dále má, svá sídla ve velkých městech po celém světě (Praha, Brno, Vídeň, Budapešť, Berlín, Curych, Amsterodam, Antverpy, Londýn, New York, San Francisco, Filadelfie, Auckland atd.), jednotlivé místní organizace si zpravidla pronajímaly a upravovaly ke své činnosti prostory v běžných budovách. Není známo, že by byl někde vystavěn samostatně stojící objekt v podobě romantického hradu. Jedná se tak o celosvětový unikát, který byl vybudován díky tomu, že v období kolem roku 1910, kdy „zámeček“ vznikl, byl Jablonec mimořádně bohatým a vzkvétajícím městem.

Je třeba zdůraznit, že sídlo jablonecké Iseriny Preciosy přežilo nejen období nacismu, s jehož nástupem byla Šlarafie jako svobodomyslná společnost zakázána a někteří její členové perzekvováni, ale i období komunismu. V té době u nás sice nebyla obnovena, fungovala ale v celém okolním světě.

Také budova celnice, historizující budova z roku 1898, je významnou památkou městských dějin - byla součástí velkého hospodářského rozmachu Jablonce a prošly jí stovky tun bižuterního a dalšího zboží, které putovalo do celého světa.

Jinou budovou, o jejíž osud se obyvatelé Jablonce živě zajímají, je bývalý hotel Praha, jehož původní název zněl Geling. Ve velkém hotelovém sále se psaly kulturní dějiny města - před stavbou městského divadla tu hrály divadelní společnosti, proběhlo zde jedno z prvních promítání biografu v Jablonci, konaly se zde koncerty i sportovní klání, v poválečném období zde bylo důležité společenské a zábavné centrum oblíbené v širokém okolí. Objekt, který je zapsán ve státním seznamu kulturních památek je již od roku 1990 v soukromém držení. Od družstva Tourgent ho před krátkou dobou zakoupil nový vlastník.

Mezi stále opomíjené patří i technické památky. Vzhledem k tomu, že naše město vděčí za svůj stavební rozkvět především úspěšnému průmyslovému rozvoji, neměli bychom na jejich ochranu zapomínat. Přestože Jablonec při své prezentaci stále používá označení „město skla a bižuterie“, technických památek dokládajících rozvoj tohoto svébytného odvětví máme minimum. Řadí se sem jen kompoziční huť v Lovecké ulici. Technickou památkou jiného druhu pak je hráz jablonecké přehrady.

Stav, v jakém se nachází areál kdysi věhlasného jabloneckého pivovaru, nevěští pro tuto technickou stavební památku nic dobrého. Nenávratně již např. zmizela zajímavá stavba tzv. Schicketanzovy sklárny, která se nacházela v dnešním areálu TRW. Přitom však nejen v zahraničí, ale i u nás existuje dost příkladů, jak se dají podobné objekty vhodně využít.

Situace kolem jabloneckého „zámečku“ je dokladem toho, že se obec při ochraně stavebních památek, jež jsou důležitým dokladem historie města, nemůže spolehnout jen na systém státní památkové péče. Musí hledat další cesty, jak zabránit, aby z Jablonce zmizely stavby, které spoluutvářejí jeho typickou atmosféru a přispívají k tomu, že se v něm dobře cítí jak jeho obyvatelé, tak i návštěvníci.

(red)