V předminulém dílu jsme skončili ve školním roce 1958/59, kdy započalo speciální vzdělávání romských dětí. Další významný moment přišel v noci ze 3. na 4. února 1959, kdy proběhla celostátně řízená sčítací akce. Do rodin kočujících cikánů přišli komisaři, vzbudili všechny přítomné, sepsali je a pak je úředně přihlásili do té obce, kde zrovna tábořili. Obce pak musely zajistit pro Romy ubytování, dětem zařazení do škol a k lékaři, pro muže práci. Byla to ona pro Romy památná noc, o níž se dodnes traduje „jak tehdy esenbáci kradli kola od vozů, sebrali a prodali koně a kočování skončilo“. Zatím se nám nepodařilo nalézt zpráv, jak tato akce proběhla na Jablonecku. Určitým náznakem však může být, že příjmení typická pro olašské, tehdy kočující Romy, se v dřívějších seznamech nikde nevyskytují. V pozdějších dokumentech již ano.

První polovina 60. let 20. století probíhala v intencích let předchozích. Romové dělali manuální fyzické práce v pozemním stavitelství, sklárnách atp. a ženy nacházely uplatnění již i v bižuterním průmyslu. Romové se též významnou měrou podíleli na budování parovodní sítě v Jablonci, telefonizaci, plynofikaci a přechodu elektřiny ze stejnosměrného napětí 150 V na dnes běžných střídavých 220 V.

V letech 1965 - 1968 existoval Vládní výbor pro cikánské otázky, který vytyčil řadu prospěšných cílů a postupů. Jak obtížná ale byla jejich realizace, to už se v Jablonci vědělo deset let před tím. V prosinci 1968 proběhlo další celostátní sčítání Romů. Na Jablonecku jich bylo zjištěno 979. Z toho v Jablonci 676, v Janově 22, v Rychnově 47 v Tanvaldu 68 a v Železném Brodě 73. (Pro srovnání v Liberci jich tehdy žilo 652 a ve Vratislavicích 49). Do sčítání však nebyli ani tentokrát zahrnuti integrovaní Romové ani romská inteligence. Je třeba si to uvědomit při interpretacích dobových dokumentů. Kdo byl cikán, to se určovalo dle způsobu života a vnějších projevů.

V roce 1969 byl ustaven Svaz Cikánů - Romů v České a Slovenské republice. Jeho vznik podnítil kulturní život Romů. V Jablonci se to projevilo třeba tím, že zde vznikla romská beatová skupina „Romo 70“. Pak ale začala normalizace a svaz byl v roce 1972 zase rozpuštěn. S „husákovskou“ prorodinnou politikou však přišel nový fenomén - sociální dávky. Pro romské, na děti bohatší rodiny, se dávky staly významným doplňkem příjmů a základem víry, že „stát se o nás musí starat“. A to trvá bohužel dodnes.

Když přišel listopad 1989, začalo se více hovořit o problémech soužití, diskriminaci a také mohly vznikat i různé romské iniciativy a hnutí. Podmínky pro sebeurčení a vlastní realizaci byly dány, co ale přinesly, to je sporné. Většina tradičních zaměstnavatelů Romů - národní podniky - privatizací zanikly. Romové přišli o jistou obživu, novou nacházeli těžko. Teď se musí tedy činit různě. Hodně se spoléhají na stát, obce a sociální dávky.

Ale přišly i horší fenomény - hrací automaty, sběračství kovů, drogy, ba i prostituce, které byly Romům dříve neznámé. To se však rychle naučili od majority. Mnozí začali podnikat, někteří i úspěšně, také se jich dost vypravilo za štěstím do ciziny. Jednou z věcí, které se od Romů rozšířily, je móda z „indických obchůdků“ - dlouhé barevné sukně, haleny a volné oblečení, což je původní styl kočovných cikánů. Proslavil se v éře hippies a po listopadu přišel skrze butiky i k nám.

Seriál zakončíme s tím, že vzájemné soužití jednoduché nebylo, není a ani nebude. Jde však kupředu a za půl století se udělal velký pokrok. Uznání patří všem, kteří se této sisyfovské práci věnovali a věnují.

Lukáš Pleticha, Anna Cínová