Na rozdíl od svých rodičů pracujete vy už dlouhá léta v Bižuterii, nyní jako mzdová účetní. Přála jste si vždycky pracovat s čísly?

Já jsem velkým milovníkem zvířat - proto také žádné doma nemám. Jsem si totiž vědoma toho, že každý zvířecí mazlíček je závazek. Pokud si někdo pořídí zvíře, musí se o něj starat a já na to stále ještě nemám čas. Vzhledem k tomu, co všechno musím absolvovat. Tedy musím, protože chci. Takže zvířátko si pořídím až do důchodu a toto přání vyplývá i z mé dětské touhy stát se zvěrolékařkou. Vystudovala jsem Střední zemědělskou školu v Turnově a pak jsem měla v plánu jít na brněnskou veterinu. V prosinci 1968 mi zemřela maminka, a tím se vše změnilo. Hned po maturitě jsem nastoupila do JZD Sedmihorky, brzy jsem si pořídila miminko a po mateřské jsem se tam už nevrátila.

Kudy vedla vaše cesta do podniku Bižuterie?

Po druhé mateřské jsem sháněla místo a tehdy jsem dostala nabídku pracovat v jeslích. A tak jsem dva roky strávila v jeslích ve Mšeně jako sanitářka a moc se mi tam líbilo. Na doplnění zdravotnického vzdělání už jsem pak ale nepomýšlela, protože manžel pracoval jako státní zaměstnanec a já nemohla děti nechat doma samotné, proto jsem přešla do Bižuterie. A tam jsem prošla ledasčím. Nastupovala jsem jako dělnice do skladu sklodoplňků, pak jsem díky maturitě dostala místo dispečerky, pak mistrové a spoustu dalších profesí. Slovy klasika: Co jsem dělala, dělala jsem ráda. Když jsem v roce 1981 vstoupila do komunistické strany, začala jsem pracovat v odborech.

Byla jste místopředsedkyní závodního výboru ROH, referentkou mající na starost vzorné pracovníky a BSP (brigády socialistické práce - pozn. red.). Pro mnohé lidi, zvláště ty mladé, jsou to dnes prázdné pojmy. Vy v nich vidíte nějaký smysl i teď po letech?

Dodnes vzpomínám na to, že v té době jsme nadělali nejvíce práce zadarmo. Kolem Bižuterie bývaly záhony růží a my jsme je po pracovní době jako BSP udržovali. Pořádali se různé výlety - byla jiná doba, dneska už se to nenosí. Po devadesátém roce jsem začala pracovat na správě budov. Měla jsem na starosti ubytovny, školky, ale i saunu. V té době jsem dělala snad všechno - jezdila s výtahem, když vypadl výtahář, ráno jsem chodila do kanceláře a odpoledne vydávala chlapům prostěradla v podnikové sauně. Doma si mě moc neužili.

A teď je to jiné? Pracujete v městském i krajském zastupitelstvu, aktivní jste i v humanitní komisi městského úřadu a v Oblastním spolku ČČK.

Asi ne. V zastupitelstvu jsem nyní druhé celé období, poprvé jsem nastupovala v půlce po Václavu Čížkovi, stejně jako nyní do rady města. Rodina si prostě zvykla.

Proč jste se rozhodla jít do zastupitelstva?

Protože mám chuť dělat něco pro lidi. Když slyším, jak se Jablonečané rozčilují, co jsme zase rozhodli… Ať si to jdou zkusit! Ono není jednoduché se správně rozhodnout. Někdy mi vyčítají - vy hlasujete s ODS - ne, my nehlasujeme s někým, hlasujeme pro něco. A pokud to souhlasí s naším programem, který je, jak všichni vědí, velice sociálně založený, tak proč ne? Nenarodila jsem se sice v Jablonci, ale hrozně bych si přála, aby město bylo pěkné a aby sem všichni rádi jezdili. Nejsem pro žádné megalomanské projekty, mě mrzí spíše takové maličkosti, jako jsou třeba chybějící toalety na pěší zóně.

Vadí mi i lidská nevšímavost. Zrovna nedávno jsem seděla na lavičce před radnicí a čekala na začátek komise; děcka tam běhala a hodila ze schodů prázdnou PET láhev. Skulila se až k nám. A děti koukaly, co se bude dít. Zvedl ji pán sedící vedle mne, děti si ze zahozené láhve nic nedělaly. Stejně mi vadí, když matka dá děcku bonbón a to zahodí obal na zem. A máma nic... Jsou to drobnosti, které pak přerůstají ve velké problémy.

Co byste chtěla pomoci změnit?

Myšlení některých lidí? Nebo srdce? Každý mi říká, že se změnami to není tak jednoduché, protože dnes je vše v penězích. Ale všechno přece nemůže být jen otázkou peněz! Jsem pro sociální rovnost, každý by měl dostat za práci zaplaceno, kolik si zaslouží. Když galvanizér spálí zboží, musí ho zaplatit. Když manažer udělá z velkého podniku jeden velký zmetek, dostane zlatý padák. Vím, že situaci v bižuterním průmyslu hodně ovlivnila tragedie z 11. září 2001, ale nelze na ni přece všechno svádět. Pokud teď není práce v bižuterii, měl by být připraven náhradní program, jiná práce pro lidi. Propouštění špatně nesu. Těch 31 let v jednom podniku je znát. Dnes se už ale na věrnost podniku nehraje.

Co vám ještě vadí?

Vadí mi, že většina televizních pořadů je dnes plná násilí, zprávy jsou depresivní. Tak si raději vezmu dobrou knihu nebo si pustím nějakou hudbu, u které si mohu i zazpívat. Vadí mi náš vstup do NATO, nesouhlasila jsem s ním. Starší syn je u vojenské policie a zúčastnil se všech našich vojenských misí - byl v Bosně, v Kosovu, tři čtvrtě roku byl s polní nemocnicí v Iráku. Když se odtud vrátil, nechtěl už nikam jet. Tehdy se mi vrátilo dítě, které jsem neznala. Nedodržel slovo a teď byl v Afghanistánu. Nejhorší chvíli jsem prožila, když naše vojenské auto najelo v Logaru na minu. Celou hodinu jsem o synovi nevěděla.

(fr)