Odešel básník objektivu Miloslav Kalík

Lidský život je nestálý, prchavý a rychle pomíjející a jen v hloubce a prostotě bytí je jistota jeho hodnoty. Zdeněk Kalík.

„V tichém dialogu s přírodou se tříbí fotografova životní filozofie. Příroda je mírou všech věcí a vztahů. Meditace v přírodě je korektivem i normou jednání. To je poselství, které čteme z Kalíkových obrazů. Je to vyzývavě neodbytné poselství, byť je vyřčeno velmi tiše a nehalasně, člověkem příliš krystalicky čistým na to, aby jeho hlas měl podobu hřímání. Uvažujeme-li o smyslu obrazu krajiny v době, kdy se lámou tisíciletí, potom tady vidíme jeden případ, volající k následování: Fotografie krajiny jako ukázka cesty. Návod k budování vztahu, ale také krajina jako prostor k meditaci. Chrám přírody - a to jsou Nebesa a to je Země, o nichž ústy svého Mistra hovoří básník.“

Tato slova napsal vynikající český fotograf Miroslav Vojtěchovský pro poslední obrazovou publikaci svého přítele Miloslava Kalíka, která vyšla v roce 2002 a jmenovala se Mezi nebem a zemí. Srovnávání Kalíkovy tvorby s básnickou cestou Jiřího Koláře a jeho mistra Suna v tomto textu snad nemůže být přiléhavější. O Kalíkových fotografiích z volné tvorby se dá bez nadsázky hovořit jako o obrazové poezii. Bohatý a hluboký vnitřní život tohoto jabloneckého fotografa, jehož velikou láskou bylo České středohoří. Zvláště tajemná a hrdá Milešovka se zrcadlí v jeho tvorbě. Fotografie často i v případě zachycení přírodních dramat působí jakousi skrytou tichostí. Jako jejich autor - neboť skutečně velcí lidé nebývají halasní.

Dlouholetý přítel Miloslava Kalíka, výtvarník Jiří Dostál ve své vzpomínce odkrývá některé zdroje fotografovy inspirace: „Největší láskou byla jeho Květa a dcery. Květa byla po jeho boku stále a s vlídným úsměvem absolvovala většinu Mílových trmácení za záběrem. Jejich společnou vášní byla vážná hudba a jejich domácí repertoár byl skutečně bohatý a hodnotný. Koncerty Pražského jara byly jejich vzácné svátky. Když mu Květa odešla, smutek se objevil v Mílových fotografiích. Jak jinak. Zčernaly mraky a stíny, objevily se bouře a blesky a průhledy do nebe. Míla bloudil neúnavně dál sám krajinou za svými záběry, padal do horských bystřin i mrznoucí Jizery. Při zimním focení jedoucího vláčku přes most nad Jizerou u Kořenova Míla v třeskutém mrazu trpělivě čekal na zasněžených kamenech v řečišti, až vláček pojede na Harrachov a potom zase nazpátek. Zkřehlý nakonec do té Jizery spadl. Než došel na kořenovské nádraží, zmrzl mu oděv tak, že nemohl téměř ohnout kolena. Hodní lidé od vláčků ho potom rozehřáli a osušili. Pro jeho slušnou, velkorysou, obětavou a pracovitou povahu ho lidé měli rádi a často mu slušnosti opláceli a když bylo zle, tak jej i podrželi.“

Boj mezi nebem a zemí o Miloslava Kalíka způsobený těžkou nemocí skončil v jablonecké nemocnici 22. srpna 2008. K rozloučení došlo v tichosti rodinného kruhu.

K nedožitým osmdesátinám autora připravuje na letošní podzim Městská galerie My výstavu z tvorby.

(bt)

Vytvořeno 30.9.2008 7:25:37 | přečteno 3406x | Petr Vitvar