Milan Glaser

Jezuita, vedoucí českého vysílání Rádia Vatikán

Narozen 11. června 1962 v Jablonci nad Nisou, studia: 1977 - 1981 Střední průmyslová škola strojní, Jablonec nad Nisou, 1986 - Ing. na FSI ČVUT, Praha, 1998 - Mgr. na Teologické fakultě Univerzity Palackého, Olomouc a 2001 - ThLic. na Gregoriánské univerzitě, Řím.

Jak se kluk z Jablonce stane vedoucím českého vysílání Rádia Vatikán?

Do svých 23 let jsem - jako asi většina mých rodáků - neměl tušení o existenci nějakého Rádia Vatikán. Když jsem ho počátkem 80. let vedle Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky začal poslouchat, ani náhodou mne nenapadlo, že bych s jeho vysíláním mohl mít někdy něco společného. Dokonce ani v 90. letech, kdy už jsme se těšili ze svobody, jsem neměl pražádné ambice tam pracovat. Mezitím - a zcela mimochodem - jsem však splnil jednu z hlavních podmínek k zaměstnání v této instituci. Roku 1985 jsem se totiž stal katolíkem. Kromě toho jsem v únoru 1989 vstoupil do jezuitského řádu, a tím se možnost pracovat tam stala ještě reálnější, protože právě jezuity papež pověřil vedením vatikánského rozhlasu při jeho založení roku 1931. V této rozhlasové stanici, patrně jediné na světě vysílající ve čtyřiceti jazycích, je každá jazyková oblast svěřena příslušné provincii jezuitského řádu. A představený české provincie Tovaryšstva Ježíšova mne poslal do Říma na místo vedoucího české redakce.

Jak došlo k tomu, že ses stal katolíkem?

Byl to výsledek hledání, ale také jeho nový začátek v náboženském prostoru. Jednou jsem podle jistého návodu, který jsem zaslechl na vlnách Svobodné Evropy, v duchu vyslovil modlitbu: „Existuješ-li, Bože, pak se mi dej poznat. A na vlně této prosby se od roku 1985 vezu ve společenství, kterému se říká katolická, tedy univerzální církev. V tom roce o Velikonocích jsem se totiž v Týnském chrámu v Praze podrobil obřadu křtu. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale vstoupil jsem tím do netušené svobody. Vsadil jsem na tajemství víry.

Kolik Čechů v rádiu pracuje? Odkud pocházejí?

Česká redakce je tříčlenná, nepočítaje externí spolupracovníky. Kromě denního patnáctiminutového vysílání provozujeme také agenturní web www.radiovaticana.cz. Spolu se mnou zde pracují Johana Bronková z Prahy a Markéta Šindelářová z Plzně. V Rádiu Vatikán tedy nepracují jenom jezuité. Celkem je tu kolem 700 zaměstnanců, z čehož jezuitů je přibližně 30, dále několik členů a členek jiných řeholních řádů a asi pět diecézních kněží. Většinu zaměstnanců tvoří osoby vdané či ženaté.

Máte v rádiu nějaké zvláštní instrukce ohledně poměru dobrých a špatných zpráv?

Nemáme. Forma i obsah vysílání se v jednotlivých jazycích a vzhledem k nestejné délce vysílacího času jejich programů poměrně dost liší. V rámci jedné jazykové redakce vládne zodpovědná svoboda, podobně jako v ostatních médiích.

To, že se Rádio Vatikán nezaobírá např. výsledky sportovních utkání nebo debatami politických stran, vyplývá z důvodu vzniku a existence této rozhlasové stanice, která má informovat o činnosti papeže a dění v církvi jako celku. Neznamená to ovšem, že přitom nedbáme na politické, kulturní či jiné kontexty lidské společnosti. Nevysíláme žádné reklamy. Cílem je informovat pravdivě. To je jediné kritérium, které platí pro všechny žurnalisty a které je v našem případě navíc inspirováno vírou v osvobozující a obšťastňující moc pravdy.

Pracuješ v médiích. Ta mají v naší republice v současnosti špatnou pověst. Pokud můžeš posoudit, je to naše specifikum, nebo je situace u nás stejná jako jinde v zahraničí?

Myslím, že situace u nás je v podstatě stejná jako v zahraničí. Možná by bylo dobré častěji se obracet na pracovníky médií s vlastními reakcemi či podněty, což lze dnes za pomoci emailu snadno a rychle. Žurnalistům se tak může dostávat potřebné ozvěny, která jim v konkrétních souvislostech pomáhá tříbit formu i obsah sdělení, jež produkují. Nevyjímal bych z toho dokonce ani média typu Blesk apod. Věřím, že i tento žánr by bylo možné touto cestou alespoň trochu zkultivovat.

Které české/zahraniční periodikum (médium) se ti jako novináři v současnosti líbí (např. s ohledem na vyrovnanost svobody a odpovědnosti)?

Dávám přednost tištěným médiím, jejichž sdělení lze snadněji reflektovat a ponechávají větší svobodu. U nás čtu MF Dnes a Lidové noviny. Nevynechám, samozřejmě, ani regionální tisk, včetně Jabloneckého měsíčníku. U televize spíše jen relaxuji. Žádné jednotlivé médium, ba ani všechna dohromady, nemohou ovšem nikdy zprostředkovat celou šíři a hloubku životní reality.

(bt)

Vytvořeno 30.9.2008 7:25:44 | přečteno 4344x | Petr Vitvar