Jak jste se vůbec dostal ke psaní?

Už od dětství jsem byl velký čtenář. Než jsem se naučil číst, četl mi knížky dědeček a později jsem přečetl celou jeho velkou knihovnu. Jezdili jsme za ním do Českého středohoří skoro každý víkend. Bral nás na výlety a my tak navštívili všechny hrady a zříceniny v okolí. Vždycky nás nutil, abychom se sestrou ty zážitky nějakým způsobem zpracovali - jednou nás nechal naskicovat zříceninu hradu Hazmburk. Sestra tehdy projevila své výtvarné nadání a mně řekl, ať toho raději nechám a napíšu to jako báseň. Tím mě nasměroval na literaturu.

Kde berete inspiraci pro své knihy?

Čistou autobiografii nemám rád ani jako čtenář - to jsou deníkové záznamy. Já rád fabuluji. Ale když to nemá podklad reálného prožitku, tak to také není ono. Jsem takový sběratel příběhů a prožitků, ze kterých stavím ty výmysly. To mě baví jako čtenáře i jako autora.

Víte vždy už na začátku knihy, jaký bude její konec?

Někdy ano a někdy vůbec ne. Hrdinové občas dělají psí kusy. Ale mě to takhle baví. Potřebuji, aby mě to samotného překvapilo… Příběh sice vychází ze mě, ale ne tou vědomou složkou. Někdy si dílo žije svým vlastním životem a já jsem spíš první čtenář než autor.

Spolupracujete hodně i s rozhlasem…

Ano a dělám to rád. Rozhlas je neskutečně rychlý co se týče cesty od nápadu k realizaci. Je to výzva - musíte zaujmout věkovou skupinu od tří do devadesáti let. Zatímco televize nebo film si nemohou dovolit prodělat, v rozhlase lze experimentovat, je to spíše menšinová záležitost. I když mě překvapilo, kolik lidí zná moje pohádky právě z rádia - a nejedná se vždy o děti… Pro rozhlas píšu od roku 2000. Začalo to separátními povídkami pro děti a mládež, pak už to byly takové seriály. Napsal jsem 25 dílů Dětského zvěřince, který namluvil Petr Vacek z Ypsilonky. Věděl jsem, že to má potenciál, ale trvalo ještě několik let, než se Zvěřinec objevil jako televizní večerníček a hlavně jako knížka. Rok předtím mi vyšla kniha pro děti Kouzelný svět Gabriely, která byla nominována na cenu Magnesia Litera. Zaujala jednu produkční společnost a já dostal nabídku napsat podle ní scénář pro celovečerní film.

Zůstaňme u pohádek. Dítě je nejlepší kritik - měly vaše první pohádky úspěch u dětí?

Synovi Tadeášovi se moc líbily. A protože manželka učí na základní škole, nosí všechny moje pohádky do školy, čte je dětem a tím je testuje. Vždycky jsem měl tedy dokonalý přehled o tom, co funguje, co je moc dlouhé nebo čemu děti nerozumí.

Sedm let jste pracoval jako reklamní textař. Z vaší hlavy pochází např. slogan „Proklatě dobré kuře“ od KFC. Jak se snáší umění s reklamou?

V Praze jsem potřeboval z něčeho žít a tohle je výborně placená práce. Psaní mě naplňovalo, reklama živila. Dohromady se to ale dalo dělat jen určitou dobu. Reklama není umění. Umění je složité, reklama musí být naopak jednoduchá. Úplně jsem tu oblast ale neopustil - občas ještě něco pro reklamu vytvořím.

Máte vedle literatury další koníčky?

Po letech jsem se vrátil k divadlu. Píšu pro Divadelní noviny sloupky o představeních. Dívám se, jak to autoři a divadelníci dělají, koukám jim pod prsty a mám přitom výsostní postavení, protože nejsem divadelní kritik. Obecně mě baví pracovně cestovat. Díky psaní jsem se dostal do různých koutů světa a s tím souvisí i můj koníček. Vždy si odtamtud musím přivézt nějaký příběh. Sbírám pohádky z celého světa. Měl jsem v rozhlase seriál Kouzelný svět Pavla Pavla neboli matematicky Pavla na druhou. Cizinci, kteří byli v Čechách studijně či pracovně, mi namluvili pohádku z jejich domoviny. Přišel třeba Američan z Jihu s úžasným akcentem a četl pohádku, kterou jsem já našel a upravil pro potřeby rozhlasu. Mělo to velký úspěch.

Na čem teď pracujete?

Chystám se teď psát sci-fi seriál pro rozhlas, který bude hodně dramatický. Další novinkou je rozhlasový seriál Bílá paní na hlídání. Namlouvá ho Naďa Konvalinková.

(kh)