Z minulosti jabloneckých Romů - II

Řekli jsme si, že Romy k nám po válce přilákali státní náboráři z východního Slovenska, z oblasti Michalovců, Bardejova, Prešova a Košic. A také, že nekočovali všichni. Romové byli historicky kočovní, polokočovní a usedlí.

Po příchodu prvních Romů nastaly brzy potíže, neboť Jablonecko nebylo pro jejich začlenění moc vhodné. Bižuterní průmysl potřeboval kvalifikované pracovní síly, zatímco Romové byli zvyklí na příležitostnou nádenickou práci pod širým nebem, na volnou pracovní dobu bez závazků. Pokusy o jejich zapojení do zdejší výroby selhaly.

Dobová interní zpráva národního výboru z prosince 1946 „o použití cikánů v jabloneckém průmyslu“ konstatovala, že to není možné, jelikož naprosto chybí pracovní návyky pro dílenskou výrobu a vzniká více škody než užitku. Také žádá, aby další Romové již nebyli přidělováni. Nedostatek pracovníků ale trval a určitý počet těch usedlejších se umístit podařilo. Našli uplatnění při méně kvalifikovaných pracích ve stavebnictví, sklárnách, dřevařství či jako pomocní dělníci v továrnách. Tam byli i nepostradatelní. Ze seznamů víme, že to byli Romové mladí, většinou svobodní. Jenže mezitím se mezi Romy na východě rozkřiklo, že pohraničí je zemí zaslíbenou s mnoha možnostmi. A od léta 1946 se situace vymkla kontrole. Do pohraničí začaly kočovat rozvětvené rodiny v nevídané míře. Ze Slovenska přiváželi nedostatkové maso, slaninu, cigarety a kšeftovali hlavně s Němci v režimu odsunu. Od nich získávali kožichy, oblečení, boty a další věci žádané na východě.

Anonymita osídlovaného pohraničí, velká fluktuace lidí a nevyjasněné vztahy k majetku po Němcích přály drobné kriminalitě. Problémem byla i domluva, většina příchozích mluvila cikánsky a maďarsky, slovensky jen někteří. Častá dětská žebrota se neslučovala s obrazem, který si Jablonec chtěl zachovat před cizinci, jež přijížděli kvůli exportu bižuterie. Šlo o střet rozdílných kultur, dvou rozdílných světů. Volného života bez závazků a silných rodinných vazeb, na druhé straně usedlé středoevropské městské kultury. To nemohlo dopadnout dobře a také to tak nedopadalo.

Pokusy o usazení, kdy přikočovaným Romům byly přidělovány byty či domky, končily často špatně. Po pár dnech hospodaření nových obyvatel měnily výrazně design i statiku. Nejprve byl spálen nábytek, pak parkety a podlaha. Sporáky a kamna používány nebyly, zato se vařilo tradičně na ohýnku, třeba i v místnosti! A pak zase odešli neznámo kam. Dobové zápisy to dokládají. Dnes těžko pochopitelné, ale zamysleme se nad tím, jak by to asi dopadlo, kdyby tehdy dal někdo usedlým Jablonečanům-gadžům vůz a koně a nařídil: „Teď kočuj a živ se jak chceš! Asi by záhy trpěli hladem a zimou. Pro kočovné Romy to ale byla samozřejmost; nábytek, podlahy a kamna při kočování nepotřebovali. Každý styl života měl jiné návyky a zvyky a skok z jednoho do druhého působil problémy.

Dnes již známe i další důležité souvislosti. Kočovníky byli Olaši a maďarští Romové a ti se živili potulně a obchodem. Naproti tomu slovenští Romové nikdy nekočovali. Žili usedlým životem a byli zvyklí na námezdnou práci. Tu zde v nekvalifikovaných profesích našli, pracovali, žili usedle a stížnosti úřadů se jich netýkaly. Jenže rozdíly mezi romskými etniky tehdy nikdo neznal, a tak se na všechny cikány pohlíželo stejně.

Příště si povíme, jak vše koncem let 40. pokračovalo, jak se začaly romské záležitosti řešit a že mnohé romské rodiny jsou dnes již jabloneckými starousedlíky.

Lukáš Pleticha, Anna Cínová

Vytvořeno 29.8.2008 12:40:10 | přečteno 2901x | Petr Vitvar