Vladimír Komňacký

Studenti zdejší uměleckoprůmyslové školy jej znají jako pedagoga. Tvoří autorské šperky, navrhuje modely bižuterie z různých kovů pro odlévání, maluje obrazy, u domu si pěstuje „výtvarnou zahradu“, restauruje zlatnické výrobky i sochy, realizoval insignie pro naše město, vyrábí filmové rekvizity...

Co z toho tě nejvíc baví?

Myslím, že je ve mně - stejně jako v jiných - skryto několik jedinců. Ty vyjmenované činnosti se však všechny týkají tvorby. Pro mne v nich není příliš velký rozdíl, jsou to jen různé strany téhož. V práci s kovem se opírám o řemeslo, které myslím za ty roky docela ovládám. V malbě nestavím na řemesle, neb ho pořádně neumím. Můžu však více vyprávět a fantazírovat. Při práci na zahradě se snažíme se ženou najít určitý soulad na ploše omezené naším plotem. Já realizuji hlavně terénní úpravy, zídky, schody a podobně. Takže vlastně zase užité sochařství a touha po harmonii. Baví mne tedy každá z těchto činností, zvláště když si ji v určitou dobu svobodně vyberu.

Jsi autorem obrazu Jablonce s názvem Kocourkov. Inspiroval tě snad nějaký skutečný Kocourkov?

Ten obraz Jablonce z Petřína, na kterém je v popředí něco jako kočka, dostal dvojsmyslný název až následně. Pro mne je nesmírně důležitý, protože jsem se v počátku devadesátých let rozhodl po více než deseti letech, že zkusím krajinu, a to opravdu srdcem. Tohle byl první z řady pokusů. Ten obraz určitě není veselý tak jako pravý Kocourkov. Dobrý humor mám v umění moc rád, ale k Jablonci, tak jak to cítím, se nějak nehodí. Tam mne zajímá vyzařování místa a určitá svátečnost.

To, že se některé literární útvary (Švejk, Proces, Kocourkov) neustále něčemu podobají a někdo je znovu vidí kolem sebe, je důkazem jejich schopnosti postihnout podstatu problému i toho, že se prostě některé věci neustále opakují.

Namaloval jsi řadu obrazů, spíše snů o existujících místech. Musíš něco vnitřního cítit, abys maloval, nebo stačí objednávka s udáním souřadnic GPS?

Témata k obrazům Jablonce a okolí mne musí pronásledovat a mluvit ke mně dlouho. Stejně dlouho je pak maluji, neboť se většinou vzpírají malířskému zachycení podle fantazie. Téměř nikdy místo nemaluji tak, jak je, většinou jak si je přetvořila mysl. Často jsou místa viděna z úhlů, které existují jen v mojí hlavě. Pár pokusů malovat na přání jsem učinil, ale to byla opravdová bitva.

Krása v minulosti souvisela s uměním. Jak je to dnes?

Krása podle mne souvisí s uměním i dneska, pouze se stejně jako umění proměnila. Je to určitý poměr (harmonie) mezi věcmi ve světě. Málokdo tvoří důsledně ne-krásně, ne-harmonicky. Je to pochopitelně odraz dobových názorů. Provokace, vzdor nebo záměrný boj proti současnému pojetí světa obsahuje stejně nějakou hlubší harmonii. Odsuzované obrazy po letech obdivované jsou, myslím, dostatečným důkazem. Krása může být i divoká, pokorná, nevinná, neviděná atd. Bez krásy se při popisu světa člověk neobejde, stejně jako bez ďábla.

Jsi autorem vítězného návrhu městských insignií, které nosí při slavnostních událostech starosta města Jablonce nad Nisou. Co pro tebe taková práce znamenala?

Tato soutěž mne zajímala od začátku. Pro případ, že uspěji, jsem byl rozhodnutý realizovat insignie v maximální míře sám. Městský znak je šperková montáž ze stříbra s použitím polodrahokamů na podkladu a drobných skleněných prvků z Preciosy na jablíčka. Řetěz je litý. Ten odléval kolega ze školy, s nímž jsem už před lety - ještě s Jiřím Dostálem - realizoval insignie města Havířova. Důležité pro mne je i to, že předmět užitého umění je opravdu užíván, a to na tak významném místě ve městě.

Byl jsi členem tzv. památkové komise města. Můžeš se podělit o své zkušenosti z práce komise?

Nevím, jak vypadá její práce dnes. Ta komise, ve které jsem pracoval, měla poradní hlas a dost omezené pravomoci. Byla složena z pracovníků radnice, památkáře a několika dalších členů z různých oblastí. Navrhovala rozdělování státních i městských prostředků na ochranu a revitalizaci památkových objektů. Pracovala často úspěšně, někdy neúspěšně. Já, jelikož nejsem politik, těžko nesl ty neúspěchy. Za prohrané hlasování se nenese zodpovědnost, ale na následky se člověk dívá stále. Bral jsem to asi zbytečně emotivně a jsem rád, že už mi ty problémy nejdou tak na tělo.

(bt)

Vytvořeno 29.8.2008 12:40:10 | přečteno 3511x | Petr Vitvar