Pavel Žur je znám jako ředitel divadla, je však i politik. Dobrý, špatný, chytrý - to nemohu ani nechci hodnotit. Nesporné však je, že se ze třináctého, nevolitelného místa na kandidátce znovu během voleb prodral na druhou příčku. Byl jedním ze dvou zástupců opoziční ODS (dnes už je sám, neboť druhý - Václav Vostřák - řady zmíněné strany opustil) zasedajících v radě města společně se členem KSČM. Ať se však s ním bavíte o politice z kteréhokoliv úhlu, stejně nakonec skončíte u divadla nebo muziky. Ale já to přece jenom zkusila nejprve s tou politikou.

Co si myslíte o současné politice. Lze ji nějak v krátkosti charakterizovat?

Politika je do určité míry profese, stejně jako práce ve školství či kultuře. A dá se dělat dobře nebo špatně. V současné době mi v ní na všech úrovních chybí kultura projevu a diplomatický vztah mezi jednotlivými politickými stranami, což se samozřejmě odráží i na celé naší společnosti.

Proč jste se vy sám rozhodl vstoupit do politiky?

V komunální politice jsem se začal angažovat v roce 1998 ještě jako učitel základní školy ve Mšeně. Vždycky jsem si říkal, že učitel je takovým malým politikem před žáky a rodiči. Tehdy mě svým způsobem velmi ovlivnil minulý starosta Jiří Čeřovský, protože jsem v něm vždycky viděl záruku slušnosti a korektního jednání. Navíc mě tahle práce i baví. A nečekal jsem zpětné výhody. Vždy jsem dával přednost určité míře intuitivního postupu před politickou domluvou a v tom jsem možná pro některé lidi mohl působit trochu zvláštně. A taky mě přirozeně velmi zajímalo dění ve školství, kultuře a sociální oblasti. Osobně jsem chtěl přispět ke změnám k lepšímu.

A podařilo se vám to?

Myslím, že ano.

Nemáte pocit, že si postavení politika a ředitele divadla nějakým způsobem odporují?

Do jisté míry mohu ze svých životních i profesních zkušeností k něčemu přispět právě na úrovni komunální politiky - tam pomáhá ředitel politikovi. Na druhé straně mám k dispozici informace, kterým mohu přizpůsobit i chod divadla - tady politik radí řediteli. Každopádně jsem nevstupoval do politiky kvůli tomu, že bych jednou chtěl být ředitelem divadla. To určitě ne.

Jak vnímáte spolupráci města a divadla?

Musí fungovat bez ohledu na to, kdo bude na radnici nebo v divadle pracovat. Jedno je jisté, divadlo je po finanční stránce do určité míry na městě závislé. Proto spolu musíme dobře vycházet jako instituce, i když bychom mohli být jako lidé názorově jinde.

V souvislosti s vaší odpovědí mě napadá další otázka - jak je to s politikou v divadle. Má nějaký vliv na dramaturgii?

Divadlo musí být vždy apolitické a myslím, že těch devět let, co stojím v jeho čele, tomu tak i bylo. Podle mého mínění, dveře do divadla musí být otevřeny každému bez rozdílu politického vyznání.

K divadlu přibyla ještě další budova, a to krásně zrekonstruovaný kostel sv. Anny. Co vám právě tento objekt přinesl?

Kostel svaté Anny se pochopitelně líbí všem návštěvám města - a to neznají jeho katastrofální stav před rekonstrukcí! Pochválí jeho současnou podobu, zastaví se s chutí u vitráží, líbí se jim prostor oratoře, lustr a varhany. Neoddiskutovatelná je akustika. Ta je prostě vynikající! Díky ní i komorní sbory svým zpěvem dokonale zaplní tenhle historický prostor. Pod zdejší klenbou se prostě hudba, zpěv či hlas nádherně nese. Takže kostel svaté Anny mně, krom toho, že je krásným duchovním stánkem dokumentujícím jabloneckou minulost, přinesl radost z hudebních produkcí, které jsou tu skvostné. Tento objekt je však také jedinečnou výstavní síní. Má jen jediný problém - není temperován, což mu v zimních měsících ubírá na atraktivitě. Škoda, že se i tuto věc v rámci celkové rekonstrukce nepodařilo vyřešit.

Co pro vás práce v divadle znamená?

Naplňuje mě. Beze zbytku. Mám radost, když se podaří uspořádat něco zajímavého a divácky atraktivního. Když přijedou opravdové hvězdy formátu Magdaleny Kožené, Petera Dvorského, Dagmar Peckové či Evy Urbanové. To se každému divadlu nepovede. O těchto koncertech se potom mluví a osobnosti na nich vystupující vytvářejí pozitivní obraz Jablonce nejen v Česku, ale také v zahraničí. Například právě Magdalena Kožená měla v roce jabloneckého účinkování vlastně jen tři koncerty, a to v Praze, Jablonci a Londýně. A to zní dobře, ne?

Městské divadlo ale není jen koncertní síní.

Samozřejmě, činohra tvoří asi sedmdesát procent náplně dramaturgie, celou skládanku dotváří opera, opereta a balet. Divák si u nás chce odpočinout, pobavit se, ale zároveň je dobré na něj působit i trochu poučně - učitel se ve mně asi nezapře. Mým cílem bylo přivést do divadla též mladé diváky, což se nám podařilo vytvořením speciální abonentní řady „Divadlo studentům , jejíž představení jsou stavěna i do klasicky večerních časů.

Ačkoliv jste devět let ředitelem divadla, stále pracujete i jako sbormistr dětského pěveckého sboru Vrabčáci. Ještě se necítíte unaven?

Často. Vrabčáci mě nesmírně vyčerpávají, ale na druhou stranu právě práce ve sboru mě dokáže nabít neskutečnou silou. Když jsem pak s nimi na jevišti, veškerá únava je zapomenuta. Těch pár vteřin, které tam s nimi intenzivně prožiji, mě nejvíc baví. A proto s nimi stále zůstávám. Oni jsou mojí součástí. Vrabčáci se stali mou velkou rodinou společně s divadlem a komunální politikou.

(fr)