Christina Vasileva

Sólistka Státní opery Praha

Drobná, sympatická brunetka je známá jabloneckému publiku z operních inscenací libereckého Divadla F. X. Šaldy, ze společného účinkování s Dětským pěveckým souborem Vrabčáci, ale i z mnoha vernisáží, které proběhly v prostorách zdejšího Městského divadla.

V současné době je v angažmá opery libereckého divadla a od roku 2006 je sólistkou Státní opery Praha, kde vytvořila roli Eleny v Sicilských nešporách Giuseppe Verdiho a v současné době ji diváci mohou vidět jako Čo-Čo-San v Madame Butterfly Giacoma Pucciniho. Christina Vasileva se narodila 11. června 1970 v bulharské Sofii, kde vystudovala klasický zpěv na státní konzervatoři, pak pokračovala soukromě ve studiu u profesora Michaila Tomasova. V Bulharsku také započala roku 1994 svou pěveckou kariéru jako sólistka Sofijského hudebního divadla.

Po rodičích se v ní snoubí dva slovanské národy s rozdílnými národními písněmi. Proto jsem se zeptala, zda je i vnímání hudby rozdílné? „Řekla bych, že je rozdíl mezi různými lidmi obecně, ale je to naprosto individuální,“ odpověděla mi sopranistka, mezi jejíž role v libereckém divadle patří například Dvořákova Rusalka, Violetta ve Verdiho La Traviatě či Desdemona v Otellovi, Antonia v Hoffmannových povídkách nebo Micaela v Carmen Georgese Biseta a mnoho dalších. Jak je ze životopisných dat patrné, žila Christina Vasileva do svých pětadvaceti let v Bulharsku, nyní bydlí v České republice, konkrétně v Jablonci nad Nisou.
Jak jste se dostala právě do Jablonce? Přivedli vás sem čeští předci nebo angažmá? „Maminka je Moravanka, takže její rodiště nebylo důvodem stěhování do Jablonce. Bylo to angažmá. Nechtěla jsem bydlet přímo v Liberci, ale také ne daleko od něj, proto jsem zakotvila právě tady. Mám tu božský klid a čistý vzduch,“ osvětluje volbu svého trvalého bydliště umělkyně.

Za pracovními povinnostmi pak z Jablonce vyjíždí do sousedního Liberce, do Prahy, Brna či Ústí nad Labem, ale také do Bulharska, Řecka, Německa, Rakouska, Švýcarska, s Traviatou absolvovala japonské turné. Kde jste tedy vlastně doma, v Čechách nebo Bulharsku, zajímalo mě. „To vyjde skoro nastejno. V České republice žiji už přes deset let. Myslím, že v tom smyslu ze mě žádný kosmopolitní občan nebude. Mně je nejlíp tam, kde je má rodina,“ říká s úsměvem maminka sedmiletého chlapce.

Operní pěvkyně. Když se řeknou tato dvě slova, nevím proč, ale mně se vybaví právě a jedině Emma Destinová. Snad, že jsem milovnicí starších filmů a ten o ní s Božidarou Turzonovovou je jedním z mých oblíbených, snad, že právě ona byla jednou z prvních velvyslankyní velkého umění z Čech ve světě. A tak mě napadá, oslovuje opera ještě dnes diváky stejně mocně jako dříve? Je stále čas slavnostně se naladit, usednout do ztemnělého hlediště a zaposlouchat se do velebné hudby starých mistrů? Nepozbyl tento divadelní tvar v dnešní povrchní době na své aktuálnosti? „Rozhodně nepovažuji operu za zastaralý divadelní tvar, odporuje mi rezolutně Christina Vasileva. „Opera je nádherná a věčná, protože je absolutně aktuální. Je to přece klasika a od ní se odvíjí všechno!“

Asi má pravdu, říkám si, zvláště když jsem v rádiu zaslechla, že mladý český autor chystá operu mapující období od konce války přes bouřlivý rok 1948 až po popravu Milady Horákové. To bude to nosné, aktuální téma mé opery - tvrdil mladý autor. No ano, proč ne, autor si zvolí téma a publikum jeho dílo zhodnotí.

Je vkus posluchačů v různých zemích odlišný? „Nemám pocit, že se publikum liší, ať je to kdekoliv. Buď jsou diváci spokojení nebo ne. O kvalitě díla nesvědčí vždycky ani intenzita potlesku. Zkrátka podle toho se to nepozná,“ vyvedla mě z omylu členka Divadla F. X. Šaldy a hned vzápětí mi svou myšlenku vysvětlila: „Já věřím, že se mi práce povedla, když za mnou někdo osobně přijde a v jeho očích vidím nadšení!“

Kolik očí asi potká žena cestující za svou prací mnoha zeměmi. A kolik z nich je nadšených - když se vcítím do její mysli, musí být opravdu nádherný pocit sledovat, jak někomu moje práce rozzáří pohled radostí. Jak asi pak vypadají návraty ze zahraničních scén, které oplývají tu větším, tu menším významem. Jsou radostné, teskné, ... jaké? „V Divadle F. X. Šaldy jsem zaměstnaná, jsem jeho součástí, proto rozhodně nemohu a nechci říci, že se vracím ze světa do oblastního divadla, vrtí hlavou pěvkyně. „Víte, každé divadlo má pro mě svoje kouzlo, svou vůni, a tím pádem je nenahraditelné. Všude prkna znamenají svět a svět může být krásný kdekoliv.“

I tady musím dát svému hostu za pravdu. Každý kousek světa zabydlený těmi, co máte rádi, je krásný. Ač je často chladný, deštivý a větrný, jaký Jablonec rozhodně umí být. „Ale právě v tom větrném městě se narodil můj syn. Proto pro mě bude Jablonec navždy ,pupkem' světa,“ směje se Christina Vasileva.

Nedá mi, abych se nezeptala, zda také podléhá všeobecnému jabloneckému lyžařskému nadšení. Prý ne. „Lyžařka ještě ze mne není, ale určitě je to jedna z nejhezčích věcí, kterou tento kraj nabízí,“ říká paní Vasileva, členka operního souboru Divadla F. X. Šaldy a sólistka Státní opery Praha, jež žije se svou rodinou v Jablonci nad Nisou.

(fr)

Vytvořeno 30.8.2007 9:00:44 | přečteno 4304x | Petr Vitvar
load