Oldřich Skácel - dlouhé čekání na svobodu

Další z osobností oceněných v roce 2008 in memoriam městskou medailí Josefa Pfeiffera je plukovník v. v. Oldřich Skácel. Tento rodák z Moravy strávil v československých vězeních jedenáct let. Přežít mu pomohla tvrdá výchova, sportovní založení a víra.
Oldřich Skácel se narodil 19. dubna 1908 ve Lhotě u Vyškova. V mládí byl výborným cyklistou, členem úspěšného vyškovského oddílu. Vojenskou službu nastoupil v roce 1928 u 2. cyklistické eskadrony v Brně. Za druhé světové války byl důstojníkem vládního vojska a účastnil se protiněmeckého odboje. V roce 1944 byl se svým praporem odvelen do Itálie, kterou pak vysvobodila spojenecká vojska. Ještě v Itálii byla z jednotek českých vojáků sestavena první československá samostatná brigáda. Po návratu do Československa obdržel od prezidenta Beneše vyznamenání Za zásluhy ve 2. odboji.
Situace se však dramaticky změnila poté, co byl opakovaně nucen k tomu, aby vstoupil do KSČ a odmítl. Začal být sledován bezpečností a po únoru 1948, přesně 12. 5. 1948, byl po předchozím varování zadržen orgány Obranného bezpečnostního zpravodajství. Po více než roce bití, trýznění hladem a žízní a pod pohrůžkou, že bude zničena celá jeho rodina, podepsal tělesně i duševně vysílený Oldřich Skácel prázdné archy papíru. Ty poté posloužily k vytvoření smyšlených důkazů, na jejichž základě byl 4. 2. 1950 odsouzen k těžkému doživotnímu žaláři. Od trestu smrti, který byl původně navrhován, jej zachránily polehčující okolnosti - mimořádné zásluhy při osvobozování republiky. Během 11 let byl vězněn na Borech, v Leopoldově, Valdicích i Ruzyni a pracoval v uranových dolech na Příbramsku. Celých 32 měsíců strávil v samotce - betonové kobce o ploše 4 m2, bez postele, převážně vstoje, ubohé jídlo dostával jednou za tři dny. Podle spoluvězňů se jednalo o mimořádně odolného a tvrdého člověka s velkou autoritou. Ve vězení se sblížil například s Bohumilem Vítem Tajovským, opatem želivského kláštera, se kterým se po roce 1989 setkal i na jablonecké radnici při setkání III. odboje.
V roce 1960 byl na základě prezidentské amnestie propuštěn. Při nespravedlivém věznění a v životě vůbec mu velkou sílu dávala víra - byl vychován v rodině hlásící se k Církvi československé husitské. Významnou roli v jeho životě hrál i smysl pro povinnost a přirozená úcta k hodnotám - v dnešní době žel stále méně známé ctnosti.
Po návratu na rodné Vyškovsko, kde dříve míval rodinu, klid nenašel. Zůstal sám, rodiče zemřeli, jeho manželka i s dětmi změnily jméno. Navíc byl stále sledován StB, někteří spoluobčané se jej zřekli. Začal pracovat v kamenolomu a až po dvou letech dostal svolení k přestěhování na sever Čech, na Jistebsko. Tady měla domek jeho druhá manželka Julie, vdova, se kterou se oženil po návratu z vězení. Pracoval v místním JZD. V roce 1968 měl odejít do důchodu, ale musel ještě dalších dvaadvacet let pracovat, a to pod stálým dohledem StB. Jako mnozí další pronásledovaní lidé si s manželkou oddechli až po sametové revoluci v roce 1989. V roce 1995 obdržel z rukou prezidenta republiky Václava Havla Řád Bílého lva III. třídy - nejvyšší státní vyznamenání, a v témže roce se stal čestným občanem Jablonce nad Nisou. Oldřich Skácel zemřel 7. prosince 2002 ve věku nedožitých 95 let. Rozloučení proběhlo s vojenskými poctami.
(bt)
S použitím materiálu od manželky Julie Skácelové