Městská památková zóna - III

Okna jsou vizitkou každého domu

Výměna oken na kulturní památce nebo na domě v památkové zóně je nejobvyklejší a často i nejkontroverznější stavební úpravou, k níž se orgány státní památkové péče vyjadřují.

Opravy a výměny oken se dají provádět postupně a pečlivou údržbou je možné jejich životnost také výrazně prodloužit. U značné části domů v památkové zóně, jejichž stáří se pohybuje kolem sta let, jsou však okna z důvodu zanedbané údržby dožilá a nesplňují již tepelně izolační nároky. A ty jsou na ně se vzrůstající cenou energií kladeny.

Vlastník pak nezřídka volí razantní řešení a vymění je za zdánlivě nejlevnější a nejvýhodnější ekvivalent - okna plastová. Je třeba zdůraznit, že okna z plastických hmot jsou na památkově chráněných objektech (tedy v celé památkové zóně) naprosto nevhodná a orgány památkové péče nejsou povolována. To se netýká jen některých novostaveb nebo panelových domů. Plastová okna nepatří na domy v historizujících slozích, na domy secesní, ale ani na meziválečnou architekturu. Zakazování plastových oken není žádným památkářským vrtochem nebo staromilstvím, ale hovoří pro něj jasné argumenty.

Okna, stejně jako vstupní dveře, jsou vizitkou každého domu. Dotvářejí jeho architektonický výraz a byla navržena tak, aby ladila s fasádou včetně její barevnosti a štukové výzdoby. Konstrukce a vzhled oken z plastických hmot odporuje estetickým i technickým principům, podle kterých vznikala historická architektura Jablonce. Plastová okna nejsou autentická a jejich vzhled nikdy nemůže být takový jako u oken původních. Lze namítnout, že tato okna lze připodobnit těm dřevěným pomocí polepů. Taková okna se pak často vydávají velmi neuměle za něco, čím nejsou, a celkový vzhled historického domu je tím degradován.

Památková ochrana se však netýká pouze vzhledu, tedy toho „jak to vypadá“, ale také materiálové podstaty, tedy „z čeho“ se staví. Nové okno na objektu z přelomu 19. a 20. století nemůže mít z hlediska památkové péče stejnou hodnotu jako to původní. Často se jedná o velmi kvalitní truhlářskou práci se spoustou ušlechtilých kovářských a zámečnických prvků, na kterých lze nalézt třeba signatury dávno zmizelých jabloneckých firem. Bohužel ne vždy se dají tato okna již zachránit, a pak nezbývá nic jiného než kompletní výměna. Nejvhodnějším řešením je nahrazení kopiemi z dřevěného masivu. Zde už ale může sehrát svou roli finanční nákladnost, a proto orgány památkové péče připouštějí použití lepených dřevěných profilů, tzv. „eurooken“. Z pohledu památkové péče se jedná o kompromis, vlastníkovi přináší taková okna některé výhody, například stejné izolační vlastnosti, možnost osazení izolačních dvojskel, paropropustnost a oproti plastovým oknům především kultivovanější vzhled.

Důležité pravidlo na závěr: při výměně oken v památkové zóně je kromě materiálu nutné zachovat původní velikost a rozměry okenních otvorů, funkční členění (např. okna dvoukřídlá, dovnitř otevíravá nelze nahradit jednokřídlými vyklápěcími), profily rámu, křídel, příčníků (nevhodné jsou falešné příčky zevnitř lepené), původní profilaci a samozřejmě barevnost historických oken.

Petr Freiwillig a Jiří Křížek
NPÚ, územní odborné pracoviště v Liberci

Vytvořeno 2.7.2009 14:10:57 | přečteno 3610x | Petr Vitvar