Ještě v 19. století se tyto parcely nacházely na samém okraji města a téměř navazovaly na souvislé lesní porosty v sousedství dnešního Srnčího dolu. Tehdy byla Markovského výšina pouze jedním z řady míst v katastru města, odkud byl dobrý rozhled na kotlinu Nisy. Avšak počátkem 20. století začala v tomto prostoru rozsáhlá výstavba, která se postupně rozšířila až k někdejším městským jatkám. Ta byla postavena v roce 1888, přičemž na starších mapách je v této lokalitě uváděn nápis „Wasenmeister“, což svědčí o tom, že zde kdysi sídlil obecní pohodný a že se skutečně jednalo o okraj města. Ras totiž směl provozovat svoji živnost vždycky mimo vlastní město.

Uprostřed této moderní vilové čtvrti zůstal nezastavěný pozemek, který vlastnil místní pasíř Anton Markovsky. Podle něho bylo návrší nazýváno Markovského výšina, přičemž najít můžeme i lokální název „Zappe-Ruhe“, tedy „Zappeho odpočinek“. Dnes už nevíme, jestli šlo o dva názvy pro jedno návrší, nebo jestli „odpočinek“ byl jedním z míst na popisované výšině.

Známé ale je, že se šlechetný Markovsky rozhodl svůj pozemek velkoryse darovat jabloneckému Okrašlovacímu a výsadbovému spolku, který zde v roce 1901 zřídil další park. Ten byl v letech 1903 a 1908 ještě rozšířen o další díly až na rozlohu 8 456 m². Zhruba uprostřed parku byl vztyčen jednoduchý žulový balvan, který byl obklopený menšími kameny. Nápisy byly z pomníku v minulosti bohužel odstraněny, ale dá se předpokládat, že se jednalo o oslavu dárce a zhotovitelů parku.

Rozsáhlý park byl na okrajích postupně zastavěn rodinnými domky i většími objekty s obchody a garážemi. Do dnešní doby zůstaly z pěkného místa k odpočinku pouze vzrostlé stromy a cesty, ale vyhlídka umožňující pohled na město díky zástavbě zanikla. Nyní je důležité nedopustit, aby případná další zástavba park zlikvidovala úplně.

Jak se můžeme dočíst v publikaci Petra Nového „Historie a současnost podnikání na Jablonecku, Tanvaldsku a Železnobrodsku“, firma „Anton Markovsky's Sohn“ (A. Markovského syn) zaměstnávala ve dvacátých letech minulého století na 70 dělníků. Později se nástupci stali Rudolf a Emil Markovsky, kteří firmu dále rozšířili a výrobu úspěšně přeorientovali na kuchyňské zboží.

Markovského i Mühlfeldova výšina jsou zajímavými příklady toho, jak se Jablonec postupně stával městem zeleně; dnes bychom řekli „zahradního města“. Ačkoliv pozemky a stavební parcely byly i v minulosti mimořádně cenné, přesto se našli lidé, kteří je věnovali za účelem všeobecného prospěchu, bez ohledu na možný vlastní zisk.

A tady si kladu otázku: Dokážeme se dnes chovat obdobně nebo městskou zeleň postupně zničíme kvůli stavbám garáží a podobným stavbám?

Václav Vostřák