Jiří Dostál

Představujeme osobnosti a rodáky

Když jsem přicházela k ředitelně jablonecké uměleckoprůmyslové školy a vyšší odborné školy, přivítala mě na dveřích výstražná dopravní značka zobrazující postavu na motocyklu. „To mi namalovali studenti, když byli na malovacím soustředění v jihočeské obci Brloh - něco jako pozor, řediteli,“ komentoval ji s úsměvem Jiří Dostál, výtvarník, významný medailér a ředitel školy. A od toho okamžiku se začal odvíjet náš rozhovor.

Vždycky mě zajímalo, jestli tvorbu umělce nějak omezuje fakt, že je i pedagogem.

Ono záleží na každém člověku individuálně. Mě učil profesor Libenský, a to byl vynikající pedagog a neméně vynikající umělec. Ale nejsme všichni takoví. Vím, že v mém případě skloubit obojí dohromady do určité míry jde, ale je to strašně namáhavé. Něco prostě musíte vždycky dělat pořádně, škola na nic nepočká, tam to spěchá, takže pak vlastně počká ta tvorba.

Cítil jste se tedy nějak omezen?

Práce se studenty je úžasná. To je krásná věc a přiznávám se, že jsem se na ni těšil. To byl i pravý důvod, proč jsem do školy vstoupil. Ale jsem i obklopen skvělými kolegy. Pokud člověk není úplně pohlcen školskou tématikou, tak mu práce v naší škole přinese mnoho inspirace. Z každé výuky studentů si vlastně denně výtvarník něco odnese. Člověk se před studenty musí nějakým způsobem chovat, musí se k nim chovat, aby ho brali. Je třeba myslet na mnoho věcí.

Litoval jste někdy svého rozhodnutí začít vyučovat?

Když jsem přemýšlel o budoucnosti, nikdy jsem nepočítal s tím, že bych učil. Ale když už jsem se na to dal, nelituji. Podařilo se nám ve škole udělat hromadu práce, založili jsme vyšší odbornou školu a nový studijní obor propagační grafiky. Pravda ale také je, že se už v té škole pohybuji poměrně dlouhou dobu a myslím si, že už je příležitost i pro mladší.

Umíte si představit, že byste odtud odešel? Je to kus života, který necháte za sebou.

Jasně, umím. Jsem tu osmnáct let, s odchodem ze školy můj život nekončí a můžu se věnovat tomu, co jsem studoval. Přece jen bych ještě chvilku rád pracoval jako výtvarník.

Souvisí vaše myšlenky na odchod nějak s tím, že situace uměleckého školství není v současné době zcela růžová?

Ne. V každé době člověk vnímá věci, které nejsou tak zcela růžové. S odstupem času pak všechno vypadá jinak. Jen si myslím, že už jsem hodně dlouho působící ředitel a zkrátka - jednou to přijde. Ale pravda také je, že máme před sebou ve škole mnoho nových projektů, tak můj odchod do důchodu nebude ještě nějakou dobu asi reálný.

Herci před sebou mívají vysněnou roli. Máte vy téma, které byste si jednou chtěl udělat?

Přeji si, abych mohl večer usínat a myslet na nějaký můj výtvarný problém - ať v obrazu, nebo v medaili - a když se ráno probudím, abych na to navázal.

Jste velmi úzce spojený se zdejší mincovnou. Na čem nejraději jste s ní spolupracoval?

Spolupráce s mincovnou vůbec je velká radost. Nejen pro mě, ale i pro kolegy a pro řadu našich absolventů, kteří se proslavili například prostřednictvím soutěží České národní banky na pamětní mince. Díky této spolupráci jsem dostal velké příležitosti realizovat krásné medaile. A mezi ty nejkrásnější patří portrétní. Přesto tou zásadní pro mě vždy zůstane medaile k otevření České Mincovny, i když na té portrét není. Pak si namátkou vzpomínám na dvě medaile pro mistra světa ve Formuli 1 Mika Häkkinena - to byla fantastická a napínavá práce. Velice náročná. Zážitek pak pro mě bylo osobní setkání s Häkkinenem a jeho ženou, jíž naše škola navíc vytvořila i šperk. Krásné byly medaile pro Jana Železného a Martina Doktora, nádherná byla práce na medaili po smrti Olgy Havlové pro její nadaci. Nebo ta s portrétem prezidenta Václava Klause, s nímž jsme se setkali spolu s panem Vízkem, ředitelem České Mincovny, a neplánovaně strávili hodinu při kávě v jeho pracovně. Práce pro mincovnu mi umožňovala setkání s velice zajímavými lidmi, s kterými bych se jinak nepotkal.

A nádherná práce byla pro město na medaili Josefa Pfeiffera. To bylo nesmírně náročné po stránce realizační, jelikož šlo o velký průměr, a to už přestává legrace. A bezvadné bylo, že jsme se jako škola mohli na této medaili podílet po stránce patin, neboli povrchových úprav. To svědčí o tom, že máme s Českou Mincovnou skvělé vztahy nejenom osobní, ale i ty na úrovni školy.

(fr)

Vytvořeno 2.7.2009 14:10:32 | přečteno 3351x | Petr Vitvar