Za dob monarchie i prezidenta Masaryka cikáni buď sezonně kočovali, nebo žili usedlým životem. Ti kočovní měli tzv. kočovné listy podle zákona z r. 1871, které je opravňovaly k tomuto způsobu života. Živili se pro ně typickými řemesly - kovářstvím, kotlářstvím, muzikantstvím a hodně pak v zemědělství jako námezdní pracovníci. Jejich místo ve společnosti bylo dáno. Když přikočovali, šlo i o kus romantiky - jak se lidově zpívá: „dřevo posekali, oheň rozdělali, kořalenku pili švarní cikáni“. A tak to chodilo po desetiletí, možná staletí.

Obce vyhradily místa, kde kočovníci směli po stanovenou dobu tábořit a pak zase museli táhnout dál. V Jablonci bylo takové místo pod jatkami nad Srnčím dolem. V chudinské kolonii tam žili lidé v boudách z vyřazených železničních vagonů, bydlel tam i městský ras a tábořili tam rovněž cikáni, když zrovna přijeli. Mšeno vyhradilo prostor u Slunečních lázní a Tajvanu. Dodnes se těm místům říká „Na Cikánce“ či „Cikánská zátoka“. I jinde měli podobný prostor a lokální názvy to připomínaly řadu let. Příkladem může být „Cikánský smrk“ ve Vrkoslavicích. Popsaný stav trval do sklonku první republiky a do anexe Sudet. V Jablonci prý tehdy byly usedlé i tři početné rodiny českých Romů: Brambergové, Richtrové a Růžičkové.

Jak se u nás Romům dařilo v dobách nedlouho před Mnichovem a v dobách třetí říše, o tom nemáme zprávy. Pokud včas neuprchli do českého vnitrozemí, obdobně jako nedlouho předtím Romové z Německa a Rakouska, čekala je nejspíš deportace do koncentračních táborů. O pár měsíců později pak neunikli stejnému osudu ani v protektorátu. Na konci války čeští Romové v českých zemích prakticky nežili.

Brzy po skončení války vznikl nedostatek pracovních sil. Za války vykonávali nekvalifikované práce hlavně totálně nasazení, zajatci a vězni. To pochopitelně s koncem války skončilo. Navíc začal odsun německého obyvatelstva. Bylo proto třeba rychle sehnat velké množství pracovníků do vylidňovaného pohraničí. Od podzimu 1945 začali na východním Slovensku působit tzv. náboráři Osidlovacího úřadu v Praze a lákali východoslovenské Romy do pohraničí. Měla to být země zaslíbená, kde je všeho hojnost. Náboráři prý byli za každou získanou duši dobře honorováni. Podle kvót pak byli Romové přidělováni do pohraničních okresů. První romské rodiny přišly do Jablonce z oblasti Prešova, Bardejova a Košic.

Příště si povíme o tom, že začátky nebyly ani pro jednu stranu vůbec jednoduché a že byl velký rozdíl mezi Romy usedlými a kočovnými. Řekneme si, co všechno se událo a jak se Romové začali do dění v našem městě zapojovat.

Lukáš Pleticha, Anna Cínová